Brdskými lesy na stezku partyzánů

Auto bude nejlepší nechat doma, abyste se pro něj nemuseli vracet. Ideálně nasedněte třeba na vlak, který vás dopraví do Osova, případně Hostomic. Naše výprava poputuje z Osova, kde je třeba si dát pozor hned na nádraží. Budovu má pronajatou rodina s minimálně dvěma psy, kteří ihned po vystoupení provádějí kontrolu příchozích. Když si jich včas nevšimnete, možná se pěkně polekáte.

U nádraží se není třeba rozmýšlet, poněvadž jediná barva vedoucí do Brd je žlutá. Přes pole a obec jste za necelý kilometr v lese. Výhoda zimní procházky tkví v tom, že jste skoro všude sami. Tentokrát to neplatilo úplně, jelikož jsme potkali nejen turisty, ale také trempy.

Lesní cesta pokračuje k rozcestí Jelení palouky, odkud nás červená barva vede pod Studený vrch. Počasí je jak na houpačce — sluneční paprsky se střídají se sněhovými vločkami, teplota se pohybuje kolem nuly.

Jakmile dorazíme k rozcestníku Pod Studených vrchem, připojí se k nám trasa naučné stezky Dobří(š) v poznání. Stojíme pod jedním z nejvyšších vrcholků Brd u altánku s informační tabulí, ze které se dozvídáme místní zajímavost. Dřevěný kříž, který je opodál, byl kdysi oplocený a s dřevěnou soškou světce. Údajně tam odpočíval poustevník sv. Ivan, když v 9. století procházel místními lesy do Svatého Jana pod Skalou, kde žil. Rozcestí, kde se ještě po válce zastavovali poutníci, se proto říká U Ivana.

Lákavá je tamní rozhledna, která je nedaleko rozcestí. Zděná 17,5 metrů vysoká věž sloužila od roku 1940 zeměměřičům, od roku 2005 slouží turistům. Otevřeno je o víkendech, ale až od dubna, takže my máme smůlu a k rozhledně si jdeme akorát pro dvě geocachingové krabičky. Jen pro zajímavost — v rozhledně je v době otvírací doby občerstvení i suvenýry.

Čas běží a my se necháváme vést naučnou stezkou brdskými lehce zasněženými lesy. Po cestě si všímáme koňských rozcestníků, až přicházíme do blízkosti místa, kde tábořilo v kamenolomu několik skupin výsadkářů v roce 1945. Hlavním úkolem byla koordinace zpravodajských a diverzních složek. V květnu 1945 jedna ze skupin Fakel vedla náročné boje s německými jednotkami v Dobříši. Na jejich počest je kilometr odtud památník a partyzánská stezka.

Šlápneme do bot a kolem studánky s údajně pitnou vodou, na kterou nás upozorňuje několik cedulí, míříme směrem k Trnové a dál na okraj Dobříše. Kolem zahrádkářské kolonie k místu zvanému Dzdinka. Název údajně pochází z dob husitských válek, kdy tam tábořil hejtman (a oddaný druh Jana Žižky) Jan Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka. Obdivovat tam můžete nejen posezení u rybníka, ale i několik desítek dubů. Nejstaršímu je kolem 300 let.

Až si dostatečně odpočinete, nezbývá než seběhnout do centra Dobříše. Míjíme bývalou židovskou synagogu a Neumannův statek z roku 1781 až dojdeme k zámku. Jeho historie začíná na počátku 17. století, kdy Karlu Krabici z Weitmile přestal vyhovovat starý hrad Vargač na ostrohu nad zámkem. Postavil nejprve tvrz a v roce 1666 ji přestavěl v honosné sídlo. Zámek měl v té době čtyřkřídlovou podobu s věží.

V roce 1720 vyhořel starý hrad a plameny poničily i zámek. S opravami se začalo záhy a v druhé polovině 18. století byl celý zámek Jindřichem Pavlem Mansfeldem přestavěn. Protože rod Mansfeld po nějaké době vymřel po meči, přešlo panství na Marii Isabellu, která se provdala za Františka Gundakara z Colloreda. Od té doby patřil zámek rodu Colloredo-Mansfeldů.

Bez sídla se ovšem museli obejít od roku 1942 do 1998, kdy jim bylo navráceno v restituci. Pro veřejnost se zámek otevřel v roce 1996. Současným majitelem je Jerome Colloredo Mansfeld.

Dobříšský zámek je jako jeden z mála otevřen i přes zimu, prohlídky jsou v přesně daných časech. Podívat se můžete na desítku rokokových a klasicistních místností, salóny, pokoj spisovatele nebo reprezentační sály. Přes zimu je zavřený akorát francouzský park, podívat se tak můžete pouze do anglického parku.

Jak již bylo zmíněno, zámek nahradil hrad Vargač. Ten byl postaven za časů Jana Lucemburského jako sídlo královského lovčího. Poté, co vyhořel, byl barokně upraven a využíván.

V dnešní době z něj zůstal mohutný obdélníkový palác a purkrabství, kde jsou byty. Asi nejlépe ho lze vidět ze zámecké zahrady. Naproti hradu se tyčí také kostel Povýšení sv. Kříže z roku 1589. Na začátku 18. století se mu říkalo Isabelina kaple, jelikož byla v kostele pohřbena Isabella Colloredo Mansfeldová.

U kostela je náš výlet v cíli. Asi patnáctikilometrová trasa se dá pohodlně zvládnout za pět hodin, náročné není ani výškové převýšení. Z Dobříše se můžete vypravit zpět autobusy, které i o víkendu jezdí směrem na Prahu nebo Příbram docela často, nebo vlakem.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: