Braniborský trojlístek: Stezka v korunách, skanzen i letní sídlo Einsteina

Naši cestu jsme zahájili v malebné vesničce Spreewald-Lehde, která je součástí městečka Lubbenau a nachází se ve Sprévském lese. Od jara do podzimu tu ve skanzenu Lehde můžete prozkoumat čtyři historické usedlosti pocházející z různých oblastí Spreewaldu, ale také si vyzkoušet některé činnosti, které tvořily každodennost před sto lety. Nejstarší skanzen v Braniborsku byl otevřen v roce 1957 a seznamuje turisty s životem srbských a německých obyvatel Spreewaldu v devatenáctém století.

Aby se zachoval ráz krajiny kolem řeky Sprévy s několika stovkami splavných kanálů, byl Sprévský les v roce 1990 vyhlášen biosférickou rezervací a v roce 1991 zapsán také na seznam biosférických rezervací UNESCO. Atmosféra, kterou zde zažijete, si nezadá s tou v Benátkách, také zde je dobré pro neopakovatelný zážitek použít tradiční sprévskou pramici. Cestou potkáte mnoho malých ostrůvků.

Člun je ostatně stále nejdůležitějším zdejším dopravním prostředkem. Až do poloviny minulého století se sem dalo dostat jen po vodě a některé usedlosti nejsou na silniční síť napojené dodnes. Mokrou cestou tu putuje zásobování i veškerý servis včetně vyvážení odpadků. Domácnosti je shromáždí do pytlů a ty pak zřízenec nakládá na loď a hromadně odváží.

Podobné je to s doručováním pošty, kterou poznáte podle žluté loďky. Mnozí ze zdejších obyvatel jsou potomky prvních osadníků - slovanských kmenů Lužických Srbů a Wendů. Na svou historii jsou moc pyšní a velmi dbají na zachování tradičního jazyka, zvyků i oděvů. Zemědělství a rybolov jsou pro ně velmi častými zdroji obživy.

Málokterá turistická atrakce se nachází na tak zvláštním místě jako procházka v korunách stromů Baum und Zeit Beelitz-Heilstätten. Jakmile vyjdete či vyjedete výtahem do nejvyšších pater lávky, ocitnete se mezi dvěma světy.

Z výšky čtyřiceti metrů můžete pozorovat nekonečný borovicový lesopark a za dobrého počasí dohlédnete dokonce až na hranice Berlína. Když se ale podíváte pod nohy, budete mít jako na dlani poměrně morbidní podívanou - ruiny bývalého největšího plicního sanatoria v berlínské oblasti, pocházejícího z 19. století.

Komplex šedesáti budov byl postavený na konci 19. století a v obou světových válkách se přechodně používal jako nemocnice pro zraněné vojáky. Jedním z pacientů byl dokonce vojín Adolf Hitler, jenž si zde léčil zranění na stehně.

Od svého vzniku patřilo toto zařízení ke špičkově vybaveným. Pokrok tu byl cítit na každém kroku. Dokonalá infrastruktura proměnila komplex v samostatné město.

Nemocnice měla k dispozici vlastní poštu, restauraci, pivní zahrádku, školku, stáje, dílny, prádelnu, řeznictví i pekárnu. Byla zde vybudována první elektrárna, kinosál a myčka na nádobí v Německu. Středobodem poslední fáze výstavby byla ženská chirurgie, která ztělesňovala lékařský pokrok v podobě chirurgické operace plic.

Strava zde byla vždy na vysoké úrovni, protože téměř bezprašný vzduch a pravidelné kvalitní jídlo patřily k hlavním léčebným metodám tuberkulózy, která byla nejčastější příčinou úmrtí obyvatel.

Paradoxní je, že i když byla tato nemoc doslova metlou lidstva, měla své sexy parametry a lidé jí přisuzovali až romantický nádech. Nakažený člověk byl totiž pohublý s bledou pletí a lesklýma očima.

Areál býval rozdělený do čtyř sekcí. Muži a ženy tu bydleli zvlášť, a to v infekční i neinfekční části. Některé objekty jsou součástí prohlídkového okruhu. K nejoblíbenějším částem patří právě relativně slušně zachovalé operační sály.

Prohlídka má bezpochyby lehce strašidelnou atmosféru, ale přesto ji doporučuji absolvovat. Dozvíte se během ní spoustu zajímavého. Prostor je pochopitelně jako dělaný pro filmaře. Není divu, že si ho často pronajímají.

V braniborském Caputhu můžete od jara do podzimu navštívit letní sídlo Alberta Einsteina, které ke svým padesátinám dostal darem od městských úřadů v Berlíně. Jeden z největších mozků světa netrávil v milované dvoupatrové dřevostavbě s francouzskými okny a obrovskou terasou jen horké měsíce, ale v letech 1929 až 1932 tu od dubna do listopadu pobýval většinu času.

Potrpěl si na střídmost a funkčnost, nic navoněného tu nehledejte. Nábytku je tu málo a většina je vestavěná. Jediným výstřelkem je výdejní okénko, které vedlo z kuchyně do obývacího pokoje.

Každý zná excentrickou fotografii velkého génia, na které je zachycený s vyplazeným jazykem a rozčepýřenými vlasy. Když se ale blíže seznámíte s jeho místy až bizarním životem, nepřijde vám snímek tak neobvyklý. Čím více je vybavení domu jednoduché až strohé, tím peprnější byla matematikova existence. Jestli si myslíte, že malý Albert byl dítě s výborným prospěchem, mýlíte se.

Jeho rodiče měli dokonce obavu o jeho vývoj, protože mu trvalo dlouho, než se naučil mluvit. Když se mu to konečně povedlo, nebylo to s výslovností nijak valné. Než řekl větu nahlas, šeptal ji.

Sociální inteligence také nebyla jeho silnou stránkou a vztah k ženám je vůbec kapitola sama pro sebe. První manželce písemně stanovil striktní pravidla, jak očekává, aby se v manželství chovala, a když tento sňatek nevyšel, vzal si svou sestřenici. Vítejte doma u kuriózního vědce, jehož jméno se bude skloňovat do skonání světa.