Brána do Saského Švýcarska. V Pirně se snoubí historie s přírodou

Brána do Saského Švýcarska obklopená přírodou nabízí procházky malebným centrem i podél řeky, výhledy z terasovitých zahrad bývalé středověké pevnosti či prohlídku „kliniky“, v níž si nacisté počátkem čtyřicátých let minulého století vyzkoušeli metody masového zabíjení, které následně zavedli v Osvětimi. Částí města prochází Labská cyklostezka a Malerweg, nejkrásnější turistická cesta pro pěší v Sasku. Na řece si dopřejete tematickou projížďku nebo můžete lodí vyrazit třeba do Drážďan.

Auto zaparkujte u přístavu, který se nachází pouhých pět minut chůze od náměstí. Parkovné stojí dvě eura na hodinu. Ukazatele, které tu jsou i v češtině, vás od řeky nasměrují do historického centra.

První písemné zmínky o Pirně pocházejí z roku 1233. Díky výhodné poloze na Labi se město stalo prosperujícím obchodním centrem, jehož rozkvět přerušily války - nejprve třicetiletá (1618-1648) a později sedmiletá (1756-1763). Rozvoj paroplavby a připojení na železnici v roce 1848 Pirnu znovu postavily na nohy, ale v nepravidelných intervalech ji stále sužují katastrofální povodně, naposledy v roce 2013.

Domy na náměstí jsou nicméně jako ze škatulky. Jedním z nejvýraznějších je radnice, vybudovaná kolem roku 1300. Na stavbě jsou patrné čtyři styly - gotické základy, renesanční první a druhé patro, barokní věž a novorenesanční přístavba s uměleckými hodinami, na kterých jsou vyobrazeny fáze měsíce a lvi z městského znaku.

Od roku 2016 zdobí kašnu ve východní části náměstí bronzová socha kupecké lodi vyrážející z Pirny do Drážďan. Plují na ní nejrůznější postavy spojené s městem, ať už ty historicky doložené, nebo hrdinové z legend.

Jde například o starostu, převozníka, trhovkyni, měšťany, trubače nebo prodejce odpustků, dominikánského mnicha Johannese Tetzela (1465-1519), který se v Pirně narodil. Dům známého odpůrce reformace je jedním z nejstarších v Sasku a stojí jen pár set metrů od kašny s plastikou.

K významnějším stavbám na náměstí patří i dům, v němž během obléhání Pirny v roce 1813 pobýval císař Napoleon I., nebo Canalettův dům z první poloviny 16. století, kde se dnes nachází infocentrum a který zvěčnil Bernardo Bellotto, zvaný Canaletto. Toho jako svého dvorního malíře v roce 1753 do Pirny vyslal saský kurfiřt Friedrich August II. Umělec město během tří let zachytil na jedenácti rozměrných obrazech, takzvaných vedutách.

Scenérie se staly natolik populárními, že se obyvatelé podle nich dodnes jednou za rok stylizují do živých obrazů. Jméno benátského malíře nese i cesta, která vede z centra kolem pevnosti Sonnenstein a v délce zhruba jednoho kilometru kopíruje zmíněnou Malerweg. Začíná za trojlodním pozdně gotickým kostelem Panny Marie, s bohatě zdobeným pískovcovým oltářem, reformátorskou stropní výmalbou a největšími varhanami v Saském Švýcarsku, které se využívají i ke koncertům.

Šedesátimetrová kostelní věž je dominantou výhledů z terasovitých zahrad pevnosti Sonnenstein, kam se nejrychleji dostanete po schodech. Ty začínají pár desítek metrů za svatostánkem. Cestou na skalní plošinu nad řekou Labe, kde už koncem desátého století stála slovanská tvrz, se můžete kochat výhledy, z nichž některé zobrazil Canaletto (ukázky jeho tvorby najdete na informačních panelech). Jedna ze zastávek, kde lze i posedět na lavičce, je u torza Bílé věže, která v 17. století sloužila jako městské vězení.

První písemná zmínka o hradu na „Slunečním kameni“, který celé 14. století patřil Českému království, pochází z roku 1269. Před polovinou století šestnáctého byl přestavěn na pevnost, přičemž v letech 1668 až 1685 došlo k dalšímu zesílení jeho obranných prvků. Po pozdějších přestavbách se využití areálu začalo ubírat jiným směrem - v roce 1811 v něm byl otevřen jeden z prvních německých psychiatrických léčebných ústavů, který se zaměřoval na pacienty s psychickými nemocemi.

Za druhé světové války se začala psát smutná kapitola dějin Sonnensteinu. Do zadní části bývalého sanatoria proslaveného svou humanistickou tradicí se od června 1940 do srpna 1941 sváželi lidé, kteří byli nacisty označeni za psychicky nemocné či duševně zaostalé. K jejich likvidaci sloužilo zařízení ukryté ve sklepě, které se stalo předchůdcem plynových komor v Osvětimi. Šlo o místnost podobnou umývárně se sprchovými hlavicemi ve stropě. Místo vody z nich však proudil oxid uhelnatý.

Hned vedle se oběti spalovaly ve dvou pecích a jejich popel se vyhazoval na strmou labskou stráň, kudy dnes prochází Canalettova cesta. Za přísného utajení tu bylo zavražděno 13 720 nemocných a minimálně 1031 vězňů koncentračních táborů, které v té době ještě neměly vlastní plynové komory. Po odstranění stop po dosud nebývalých válečných zločinech sloužil objekt jako vojenská nemocnice wehrmachtu.

Po válce se o existenci „kliniky smrti“ v NDR nesmělo mluvit. Téma se dostalo na veřejnost až po pádu komunistického režimu na podzim 1989. Už tehdy se začalo uvažovat o zřízení památníků obětem. V červnu 2000 vznikla v podkroví budovy expozice dokumentující nacistické zločiny (informace o prohlídkách na stsg.de). Že jde o pietní místo, připomíná od dubna 2012 plastika ve tvaru kříže umístěná vedle objektu.

V současné době je bývalá pevnost Sonnenstein hlavním sídlem úřadu zemského okresu Saské Švýcarsko-Východní Krušnohoří.