Bludiště na Petříně. Dočasná budova stojí už přes sto let

„Snažili jsme se dohledat, zda jinde na světě mají dřevěný výstavní pavilon z 19. století, ale nepodařilo se nám to. Možná je opravdu jediný svého druhu,“ říká Karel Kučera, kurátor pražských věží organizace Prague City Tourism a náš průvodce.

„Je to taková divadelní kulisa,“ říká kurátor při pohledu na pavilon. „Jde totiž o repliku brány Špička, která byla na Vyšehradě postavená už za Karla IV.,“ dozvídáme se. V době, kdy vznikal, z brány samotné už zbývalo jen torzo.

„Naštěstí se její podoba zachovala na dvou uměleckých ztvárněních Prahy, od Václava Hollara a Aegidia Sadelera. Pavilon tak mohl na konci 19. století vzniknout podle jejich leptů,“ zjišťujeme.

Dřevo, které se na stavbu pavilonu použilo, často pocházelo z rozebraných staveb, nátěr dřevěné konstrukce měl imitovat kámen. Zkrátka divadelní kulisa.

Uvnitř se na výstavě prezentoval Klub českých turistů, k vidění byly vycházkové oděvy a hole, mapy nebo fotografie přibližující historii Klubu. „Hlavním lákadlem byl obraz Karla a Adolfa Liebscherových Boj Pražanů se Švédy na Karlově mostě,“ dozvídáme se.

Kurátor nás bere přímo k obrazu, s plochou přes osmdesát metrů čtverečních jednomu z největších u nás. Bratři Liebscherové jej s pomocí malíře Vojtěcha Bartoňka zhotovili za těžko uvěřitelných padesát dní.

Obraz byl součástí větší scény, kterou navrhl Karel Štapfer. „To byl geniální scénograf Národního divadla. Aby vytvořil dojem prostoru, nechal do obrazu vložit trojrozměrné prvky, všimněte si například kovových floků na šavlích,“ ukazuje náš doprovod.

„Podívejte se také na okna Pražského hradu, v některých jsou umístěné plátky stříbra. Když během výstavy zapadalo slunce, dopadal jeho svit skrze světlík pavilonu přímo na obraz. Tam se odrazil od stříbra a v očích návštěvníků vše vypadalo, jako kdyby na Pražském hradě právě rozsvěceli v místnostech. Tehdy to byla úžasná podívaná,“ říká kurátor.

Zajímavost má i k samotné bitvě z roku 1648, kterou obraz zachycuje. „Švédové se tehdy snažili prorazit Staroměstskou mosteckou bránu, to se jim ovšem nepodařilo. Pražští obránci dokonce na mostě vykopali příkop s padacím mostem, zachoval se nám dokonce jeho nákres. Dochoval se zápis z roku 1672 o nutnosti příkop zasypat,“ usmívá se průvodce.

Není divu, že byli návštěvníci Jubilejní zemské výstavy u vytržení. Obraz navíc doplňovala divadelní scéna v popředí, kde nechyběly muškety nebo švédské polní dělo.

Nabízí se otázka, proč byl pavilon po skončení výstavy přemístěn právě na Petřín. U příležitosti Jubilejní zemské výstavy sem začala jezdit lanovka a také tu vyrostla rozhledna, mimochodem „na svědomí“ ji má opět Klub českých turistů.

Členové klubu v roce 1889 navštívili Světovou výstavu v Paříži a okouzleni tamní Eiffelovou věží se rozhodli, že něco takového musíme mít i v Praze. Petřínská rozhledna dělala návštěvníkům radost už během výstavy, po jejím skončení sem pak přibylo další turistické lákadlo — pavilon.

V místech, kde se předtím vystavovaly předměty Klubu českých turistů, navíc vznikl zrcadlový sál. „To byla tehdejší móda, zrcadlové bludiště měl například také Brusel,“ říká náš doprovod. Oblíbená je mezi návštěvníky síň smíchu plná deformačních zrcadel, která člověka prodlouží, rozšíří, zkrátí… Ta ovšem vznikla později.

„Nejprve byl v roce 1938 k pavilonu doplněn přístavek, kde byly k vidění pohledy do české krajiny. Souviselo to se vzedmutím národní hrdosti před hrozbou nacismu. Právě v tomto přístavku pak v 60. letech minulého století vznikla ona síň smíchu,“ dozvídáme se. Se zrcadly souvisí i další zajímavost, kterou si pro nás průvodce nachystal.

„Na přelomu 60. a 70. let navštívila Československo delegace politbyra z Vietnamu. Hostitelé je vzali také sem do pavilonu a členové delegace byli nadšení. Říkali, že něco takového musejí mít i ve Vietnamu,“ popisuje náš doprovod. V Hanoji nakonec opravdu vzniklo zrcadlové bludiště.

„Postavili jej Čechoslováci, ale nevypadalo jako gotická věž, bylo z betonu ve stylu brutalismu,“ popisuje kurátor.

„Sám jsem v Hanoji studoval, takže vím, že bylo dlouhou dobu zavřené. Po roce 2000 bylo ovšem znovu otevřeno a před několika lety jej zcela proměnila vietnamská umělkyně, když jej ozdobila barevnými mozaikami,“ říká průvodce a ukazuje nám fotky. Bludiště ve Vietnamu hraje všemi barvami a zřejmě nikdo by nehádal, že inspiraci našlo na pražském Petříně.

Mimochodem, zmíněná umělkyně se jmenuje Nguyen Thu Thuy a je zapsána v Guinnessově knize rekordů jako hlavní autorka největší keramické mozaiky na světě — ta se vine v Hanoji podél Rudé řeky, měří úctyhodných 3,85 kilometru a vedle samotné autorky se na ní podílely další stovky umělců, studentů keramiky i dětí.

Také samotný pavilon na Petříně se v průběhu času proměňoval. A ne vždy to podle Karla Kučery bylo k lepšímu.

„Nejspíš v 80. letech zde přibyl zcela nesmyslně slovenský státní znak, do štítu stavby, která měla napodobovat gotickou věž na Vyšehradě,“ kroutí kurátor hlavou. Vnější plášť pavilonu zase dostal jinou barvu, která má k původní imitaci kamene daleko.

„Barrandovské filmové ateliéry pak upravovaly interiér. Přibyly bysty a sochy, které jsou kopiemi uměleckých děl ze Staroměstské mostecké věže i Chrámu svatého Víta. Je to klasická filmařina,“ ukazuje průvodce na kopie. Proměnila se i scéna před velkolepým obrazem bratří Liebscherů.

„Přibyly zde klenební pásy jako na věži Karlova mostu. Tam jsou dva, tady máme hned tři,“ říká Kučera v nadsázce.

Obraz samotný má za sebou náročné restaurování, které skončilo v roce 2019. Kurátor by byl rád, kdyby se do původní podoby vrátila i okolní scéna. Má to jediný problém — nikdo neví, jak kdysi vypadala. „Máme pouze dvě černobílé fotografie z padesátých let, které navíc ukazují jen část prostoru. Budeme se muset probrat dobovým tiskem a pátrat, zda se v něm neobjevila jiná fotka,“ uzavírá Karel Kučera. Tato záhada si na rozluštění bude muset počkat.

Seznam dalších vlastivědných procházek najdete na prazskevychazky.cz. Bludiště je otevřeno denně od 10 do 18 hodin, vstupné 100 Kč, snížené 80 Kč.

Může se vám hodit na Firmy.cz: