Bezejmennou pekárnu vede už půlstoletí paní Břichatá

Historická vesnice se zhruba 1000 obyvateli se nachází v srdci malebného údolí Douro, které jako by vypadlo z obrazu starých mistrů. Víno se zde vyrábí už dva tisíce let a pohled na terasovité vinice zvedající se na všechny strany od řeky Douro se neomrzí ani místním, natož turistům. Celá oblast strmých, půvabně upravených vinohradů o rozloze 24 600 hektarů je díky výjimečnému půvabu a tradicím na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Douro ale není tím pravým místem jen pro milovníky vína. Řeka vinoucí se údolím láká na projížďky lodí, příkré kamenité cesty mezi vinicemi jsou zase ideální pro výšlapy či výlety autem. Pro opravdu autentický zážitek to chce kvalitní stroj s pohonem 4×4, na venkovských cestách to umí pěkně házet. 

Už v dubnu tu čekají rozkvetlé louky, v alejích podél cest kvetou sakury a vistárie, vzduchem se ale nese i sladká vůně pomerančových květů. O kousek dál už oranžové citrusy dozrávají.

A uprostřed vinic leží Favaios, vesnička vyhlášená muškátovým vínem a již zmíněným chlebem. Najdete v ní jak tradiční vinařství, tak i muzeum chleba v budově z 18. století. Právě chléb je totiž jedním z místních pokladů.

Ten nejvyhlášenější se ukrývá v místě bez vývěsního štítu. Hlavní ulicí se vydáte k neoklasicistnímu kostelu Igreja Matriz de São Domingos, u kterého zahnete doleva nahoru. Po pár desítkách metrů dorazíte k tradičnímu kamennému domu se čtveřicí zelených dveří, z nichž jedny jsou doširoka otevřené. Jméno ani vývěsní štít nejsou potřeba. Zdejší chléb si vždycky najde své odběratele.

Vstupuji do prostoru, v němž by i přídavné jméno minimalistický vyznělo příliš honosně. Vykachlíkovaný pokoj disponuje pultem, na němž je ošatka s nezvykle velkými vejci, na dalším stole v pozadí leží přepravka s kulatými, do zlata vypečenými chleby.

Stále ještě lehce na pochybách, zda se přece jen někomu nevkrádám do domu, pokračuji do další místnosti. Lákavá vůně čerstvého pečiva mě okamžitě přesvědčí, že tady jsem správně. A moje břicho na ni reaguje vyčítavým zvukem. Dvojice žen se v rohu čile ohání u obří tradiční pece, která na první pohled neviděla elektřinu ani z rychlíku. Obě jsou šedovlasé a v plném nasazení.

Jedná se asi o tu nejtradičnější a zároveň nejnetradičnější návštěvníkům přístupnou pekárnu vůbec. Jedna z žen právě na dřevěné lopatě vytahuje čerstvě upečené bochníky chleba. Druhá je zkušeně skládá do přepravky.

Říká se mu čtyřhranný chleba. Prostě proto, že má čtyři rohy. Maličko tvarem připomíná motýlí křídla. Po jeho rozlomení se vyvalí pára. Jedná se o chléb z pšeničné mouky a nejlepší je jednoduše s máslem, které se na ještě teplém soustu roztéká. Kudla k jeho rozkrojení i krabička másla čekají na návštěvníky na prkénku uprostřed místnosti.

Kromě toho čtyřhranného zde pečou i chleba s chorizem, pikantním salámem z vepřového masa, a kulatý žitný. To je vše. Přehnaná variabilita je totiž často nepřítelem kvality. A zdejší pekařky opravdu vědí, co dělají. Maria Barriguda začala v pekárně pomáhat už v dětství. Na první pohled dobře stavěná i naladěná žena ji nyní vede už víc než padesát let.

Mezi sázením chleba do pece a vyndáváním hotového řemeslného pokladu se přátelsky zdraví se zákazníky a s každým prohodí pár vět. „Tady zná každý každého a všichni vědí, kam na nejlepší chleba v okolí,“ vysvětluje Paul, který se narodil nedaleko, přestěhoval se do města, ale pořád si sem jezdí pro chléb s chorizem.

Následuji jeho příkladu a chystám si 1,2 eura (zhruba 30 korun). Poslouží prý jako ideální svačinka, ale také kompletní oběd. A je opravdu poctivý, stejně jako klasický čtyřhranný. Ten vyjde na ještě lidovější 0,5 eura (necelých 13 korun).

Pro chleba se zastavují i příslušníci místní policie, zdejší hospodyňky k němu přihodí ještě pár vajec, čerstvý chřest a mají s nákupy na den vystaráno.

Města mají svou všestranností něco do sebe, ale na venkově lze kromě přírodních krás pořád najít místa, jako je tohle, která mají duši a kde je svět takříkajíc ještě v pořádku.

Před odchodem si všimnu fotografického portrétu zasloužilé pekařky, který visí nad vchodem do místnosti s pecí. Požádám tedy s drobnou tlumočnickou výpomocí místních, zda bych si u něj paní vedoucí mohla vyfotit.

Paní Břichatá si z šatů opráší alespoň část nánosů mouky a popela a na moment zmizí ve stinném koutu pekárny. Záhy ale ladným krokem vpluje do místnosti a vyjma potutelného úsměvu si všímám lahve vína, která jí jako přibitá trůní na čepci. Zkušená žena prostě zná svůj výrobek i publikum. A co se k čerstvě upečenému chlebu hodí víc než lahev zdejšího vyhlášeného vína?