Bez turistů i signálu v panenské přírodě Kyrgyzstánu

Na ty, kteří neholdují bílému písku a koupání v teplém moři, ale hledají neokoukaná panoramata a nebojí se trochu drsnějších podmínek, působí bývalá republika Sovětského svazu se svým pohořím Ťan-Šan jako sen.

Určitě je však potřeba prostudovat si dopředu mapy a trasy a nepodcenit nic včetně výbavy ani možnosti výškové nemoci. Ač přes léto stoupají teploty i v horách přes tropických 30 stupňů Celsia, v noci může být i pod nulou a ve výšce kolem 3500 metrů nad mořem se už klidně můžete po pás brodit ve sněhu.

Výlet do Kyrgyzstánu jsme naplánovali na 16 dní v první polovině července. První týden jsme vyrazili do pohoří Těrský Alatoo, které se rozkládá na severovýchodě země. Čekal nás šestidenní trek, jehož nejtěžší část vrcholila přechodem ledovce pod vrcholem Karakol (5216 metrů), který je nejvyšší horou v oblasti.

Bez maček, cepínu a lana na navázání však přechod ledovce není možný. Pokud se vám vybavení nechce táhnout nebo s ním nemáte zkušenosti, túry lze naplánovat i v lehčí variantě. V tom případě budou stačit trekové hole, pořádné boty a batoh.

Výhledů a panoramat, které zdejší nedotčená a opuštěná příroda nabízí, se asi nikdy nenabažíte. Obzvlášť pokud budete mít štěstí na počasí jako my. Během prvního červencového týdne nespadla ani jedna kapka a skoro pořád pražilo sluníčko. I přes opalovací krém s faktorem 50 se člověk poměrně rychle začne podobat rajčeti.

Klid nekonečných rozlehlých údolí, zelených kopců a v dálce se tyčících majestátních hor nenarušuje vůbec nic. V oblasti Karakolu nečekejte žádný servis, jako jsme zvyklí například z Alp.

Chatu, obchod ani turistické značky zde opravdu nepotkáte. Přespat se dá možná u místních v jurtách, těch je zde ale pomálu a pastevci ve vyšších polohách než 3000 metrů nežijí. Stan, spacák i jídlo na několik dní je tak potřeba zabalit do batohu a nést si na zádech.

Vodu lze nabrat v horských potůčcích a říčkách, kterých celou oblastí protéká nesčetně. My jsme riskli si vodu nijak nečistit a pít ji rovnou z řek a všichni přežili bez jakékoliv újmy, ale filtrační lahví člověk určitě nic nezkazí.

Na závěr celého treku jsme si nechali ledovcové zářivě modré jezírko Ala-Kol ve výšce 3520 metrů nad mořem. Zde už jsme narazili i na pár turistů, většinou Čechů.

Dvě hodiny cesty pod jezerem už začínají známky civilizace v podobě dvou skromných kempů, kde si můžete za pár drobných nechat uvařit od místních teplou polévku a můžete si koupit pivo.

Abychom okusili i trochu kyrgyzského světského života, rozhodli jsme se vyrazit do městečka Karakol na zdejší bazar. Jak už bývá zvykem, nejlepší jídlo člověk okusí na ulici, což se potvrdilo i tentokrát.

Šašlik (masový špíz, který se připravuje nejčastěji ze skopového) s cibulí, který nám na ohni osmahl zdejší trhovec, chutnal božsky. Velmi zajímavě chutnalo také kobylí mléko zvané kumys, které patří v Kyrgyzstánu k nejpopulárnějším nápojům a lze ho koupit téměř na každém rohu.

Největším zážitkem z bazaru se ovšem stal trh s masem, které je základem kyrgyzské kuchyně. Na masném trhu člověk najde opravdu všechno, co si jen umí představit – od prasečích nožek po hlavy krav, které na kolemjdoucí valí svoje bulvy. Takový zážitek však není pro slabší povahy, protože ve čtyřicetistupňovém vedru maso, které obletují tisíce much, zrovna nevoní.

Po dopoledni stráveném v podhorském městečku jsme se rozhodli vydat se k jednomu z největších horských jezer na světě, Issyk-Kul, jež leží ve skoro stejné nadmořské výšce jako Sněžka.

Bezodtoké jezero, které se nachází na severu Ťan-šanu, je dlouhé 178 kilometrů a široké 60 kilometrů. Na druhou stranu člověk vůbec nedohlédne, takže si chvílemi připadá jako u moře. V některých místech hloubka jezera klesá až k 668 metrům – pro srovnání, nejhlubší jezero světa Bajkal má hloubku 1637 metrů.

Jižní část jezera Issyk-Kul není moc dotčena turismem a v pořád ještě divoké přírodě žije pouze několik pastevců ve svých jurtách. Naopak sever žije turismem a zdejší pláže s barevnými slunečníky připomínají tak trochu bývalou Jugoslávii. Severnímu břehu vévodí ruské kolo, moderní hotely zde rostou velmi rychle. S oblibou sem jezdí především ruská klientela.

Po dni odpočinku u jezera jsme se odebrali zpátky přes hlavní město Biškek směrem na jih do národního parku Ala Arča. Ten je mezi cestovali velmi oblíbený, protože se jedná o dobře dostupnou oblast, kde lze celkem snadno dosáhnout vrcholů několika impozantních čtyřtisícovek.

Velkou popularitu místa poznáváme ihned, co vyjdeme k základně – chatě Racek ve výšce 3300 metrů. Kolem chaty, ve které je možné se v přepočtu asi za dvě stě korun ubytovat, stojí přes desítku stanů. Jelikož se nechceme mačkat, stavíme náš stan trochu stranou a sbíráme síly na výstup.

Jako první máme v plánu Pik Učitel (4540 metrů). Výstup není moc příjemný, protože se jde pořád suťoviskem nebo po balvanech. Trochu vzpomínám na zelená údolí, kterými jsme procházeli pod Karakolem. Ale všechno má něco do sebe, v čemž mě utvrdí výhled, který se nám naskytne po dobytí vrcholu. Opět máme štěstí na počasí, protože při sestupu všechnu krásu kolem zničehonic zahalí mlha.

Další dny se už počasí zkazilo, a tak jsme se rozhodli jen pro menší túry a vrcholy jsme už nepokoušeli. Před odletem nám zbýval poslední den, a tak jsme vyrazili do Biškeku, abychom také trochu poznali hlavní město.

Biškek je největší město Kyrgyzstánu a žije v něm něco přes 900 000 lidí. Založeno bylo roku 1878 jako ruská pevnost pod jménem Pišpek. S angličtinou tu moc nepochodíte, ale s místními se dorozumíte i v češtině. Lidé, se kterými jsme se setkali, byli přívětiví, dokonce i taxikáři. Stejně jako všude v Asii však platí heslo: smlouvat, smlouvat, smlouvat.

Hlavní město jinak nemá nic moc co nabídnout, kromě budov ve stylu socialistického realismu. Za zmínku stojí asi rozlehlé hlavní náměstí Ala-Too. Ve městě se pak dá najít několik dobrých restaurací. Nejlepší je zeptat se místních, kde se dá dobře najíst.

Kyrgyzská kuchyně se mísí s uzbeckou, ruskou, čínskou i arabskou. Jak už jsem psala výše, je hodně založená na masu. My jsme ochutnali například polévku zvanou šorpo, což je beraní vývar s kusem vařeného skopového masa, bramborou a mrkví. Samozřejmě nesmí chybět kopr, který se dává snad do všeho.

Okusili jsme také polévku okroška, která chutná jako kefír s nakrájenou okurkou a opět koprem. Ochutnat musíte také lagman – nudle s omáčkou z paprik, rajčat a česneku – nebo bešbarmak – nudle ve vývaru s krájeným masem. Nejvíce jsme si pochutnali na palačince brizol, která je plněná rajčatovo-okurkovým salátem a masem a je přelitá majonézou a kečupem.

Mezi další oblíbená jídla patří boršč či pelmeně (ruské plněné knedlíčky) a nechybějí ani pirožky nebo samsy, které jsou plněné například masem, cibulí či zelím. Na trzích nebo pouličních stáncích lze také nakoupit spousty pečiva – chleba i sladké zákusky.

Globalizace však zasáhla i Biškek, a tak se v turistickém centru dá najít pár restaurací, které nabízejí evropské pokrmy, například pizzu, těstoviny či steaky. Novinkou a hitem se stalo KFC. V Biškeku se letos otevřela první pobočka tohoto řetězce, a i měsíc po otevření se u fast foodu tvořily hodinové fronty. McDonald’s pobočku v Kyrgyzstánu zatím nemá.

Můžeme jen doufat, že bude ještě chvíli trvat, než globalizace dorazí do dalších městeček a vesnic, a Kyrgyzstán si zachová svoji tvář, která má bezesporu neskutečné kouzlo.