Berlínské megalomanství aneb Jak Němci vzpomínají na oběti režimu

Dnešní Berlín zase dokládá, že vystavět se dá kopie čehokoli, kdykoli a kdekoli. Město se neustále mění, přibývají ohromné stavby a realizují se mnohdy až bizarní projekty, což dokládá tolik diskutovaná výstavba berlínského zámku.

Ten byl v roce 1950 zbourán, aby na jeho místě vznikl Palác republiky, v němž sídlil mimo jiné i komunistický parlament. Po tom, co v roce 2008 srovnali Berlíňané se zemí i tuto budovu, kruh se uzavřel a na jejím místě právě teď vzniká velmi zdařilá kopie původního zámku, přestože většina obyvatel města je podle průzkumů proti této megalomanské akci.

A ačkoli je v Berlíně přebytek kancelářských i bytových prostor, plánuje se dál. Kolem proslulé televizní věže, na místě dnešních pozůstatků Východního Německa, má v budoucnu vzniknout seskupení prosklených mrakodrapů, z nichž bude vyhlídková část věže vyčnívat jako z krtiny.

Podobné výkřiky moderní architektury nelze ani všechny vyjmenovat. Němci se ale nevyhýbají ani své historické odpovědnosti a snad na každém kroku najdete indicie odkazující k hitlerovskému Berlínu.

Snad ani kdybyste po městě chodili se zavřenýma očima, nemůžete na některou z trvalých nebo dočasných expozic nenarazit. Všechny jsou pochopitelně doplněné průvodcem s dostatečně sebemrskačským výrazem, který hovoří o největší chybě a vině v historii.

Návštěvníka mnohdy napadá, jestli už toho nebylo dost. I mladí studenti historie z Postupimi Mathias a Martin vysvětlují: „Od základky posloucháme pořád dokola o velké vině německého národa a opravdu si někdy říkáme, že je to zbytečné, že ti, kteří by to slyšet měli, stejně neposlouchají.“

Na druhou stranu si čeští studenti historie při společném výletu neodpustí poznamenat: „Jen ať se podívají, co provedli, kluci německý.“ Snad proto by měl berlínské artefakty dokládající vládu německého teroru projít každý návštěvník města – aby uvěřil, že „kluci německý“ moc dobře vědí.

Žádný turista by samozřejmě neměl minout Říšský sněm. Kdo založil v roce 1933 ve sněmu požár, který umožnil nacistům odstavit od následujících voleb komunisty a notně tak přispět NSDAP k získání moci, nebylo dodnes vyšetřeno.

Tato budova se ale stala symbolem nacistického teroru a krom toho i zajímavým architektonickým skvostem se skleněnou kupolí s úžasným výhledem. To že vstup do sněmu je zdarma ale budete muset vykoupit poměrně dlouhou frontou, na kterou si pro jistotu vyčleňte alespoň hodinu, abyste nakonec své úsilí nemuseli vzdát těsně před cílem.

Nedaleko se nachází památník určený všem židovským obětem holocaustu. Během druhé světové války zahynulo v Evropě přibližně šest miliónů Židů, na což má upomínat obrovská plocha, na níž je umístěno celkem 2711 betonových kvádrů, jež dohromady vytváří jakési rozvlněné moře symbolizující historickými událostmi zmítaný židovský národ.

Tento výklad ale není oficiální, právě naopak, každý návštěvník si má o významu symbolického zobrazení udělat vlastní představu. Aby tato představa mohla být podložena reálnými základy, nachází se pod památníkem muzeum. V něm najdete například takzvanou „místnost jmen“. V temném pokoji zde projektor promítá na zdi jména a životní data Židů, kteří zahynuli za druhé světové války.

Tento projekt má především vynahradit skutečnost, že mnozí z nich nebyli nikdy nalezeni a pohřbeni. Muzeum ale pořádá i pravidelné workshopy a pokud se o židovskou problematiku zajímáte, najdete zde mnoho cenných informací.

Zajímavé jistě je, že na základě kritiky toho, že pomník je určen pouze Židům, vznikl rovněž pomník určený homosexuálním obětem. Najdete jej na jižní straně velké zoologické zahrady.

Jedním z nejnavštěvovanějších a z pohledu nacistického megalomanství patrně nejzajímavějších je patrně projekt Topografie teroru (Topographie des Terrors). Ten se z venkovní expozice nově přesunul do budovy, jež stojí na místě, kde sídlila centrála státní policie, jednotek SS a Hlavní říšský bezpečnostní úřad – tedy nejsilnější nástroje nacistického teroru.

Expozice nabízí dobové fotografie, promítání filmů poznamenaných nacistickou propagandou, ale především upozorňuje na uspořádání státního aparátu. Dokumentuje tak na nejhorším možném příkladu, jakým je potlačování jiných národů, pověstný německý smysl pro řád a organizaci.

Naleznete zde názvy jednotlivých úřadů a odborů a uvidíte na vlastní oči, že například zřizování a provozování koncentračních táborů si vyžádalo spletitou síť odborů a oddělení a i na takový druh „činnosti“ vznikl úřad zaměstnávající dozajista stovky, ne-li tisíce lidí.

Výstava je doplněna i interaktivní databází, v níž najdete jména všech obětí (nejen židovských) nacistického teroru roztříděná nejen podle abecedy, ale i podle důvodu popravy.

Jako protiváhu nacistických hrůz najdete v Berlíně expozici zastupující pomyslné světlo v tunelu. Jedná se o Památník německého odboje (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) odhalující veškeré protinacistické hnutí od studentů, přes kněží až po vojáky hitlerovské armády. Především dámy jistě ocení, že po dvoře památníku se procházel během natáčení filmu Operace Valkýra Tom Cruise.

Uvnitř památníku však najdete skutečného hrdinu, který se stal předlohou filmové postavy. Hrabě Claus von Stauffenberg se skutečně v roce 1944 pokusil o převrat, podle jeho plánů nestačil atentát na Adolfa Hitlera, ale bylo nutné zbavit se celé vlády. Proto nastražil aktovku s dvěma kilogramy výbušniny do „vlčího doupěte“, kde se nacističtí prominenti sešli. Vůdce ale atentát přežil.

To se dozvíte i z filmového podání, co ale hollywoodští tvůrci zatajili je fakt, že Stauffenberg musel bombu kvůli předchozímu zranění sestrojit jen dvěma prsty. V muzeu se dozvíte veškeré podrobnosti o atentátu i životě Clause von Stauffenberga, prohlédnete si jeho rodinné fotografie a konečně získáte dojem, že šlo o „živého, skutečného“ člověka.

Není to ale jediný pokus o atentát, než dokončíte prohlídku, vybuchnou další bomby a selžou další pokusy a vy budete odcházet s pocitem, že Adolf Hitler měl oněch pověstných sedm kočičích životů. Zároveň poznáte část německé historie, která není příliš prezentována.