Berlín - barvité kosmopolitní město s pohnutou historií

A superdlouhý bílý hummer, určený k projížďce po městě, řídil muž mluvící rusky. Málokterou metropoli poznamenaly dramatické události moderní doby tak absurdně a ostře jako Berlín. A málokterá se mění tak prudce jako on. Moje generace pamatuje šedivé ulice centra, kam jezdila do muzeí a nakupovat levné dětské prádlo, boty nebo lahůdky. To všechno ale smetl pád Berlínské zdi. Dnes je to barvité kosmopolitní centrum. Pravda, s pohnutou historií.

Snoubenci, kteří se měli brát, ráno zjistili, že se k sobě nedostanou. Mezi jejich ulicemi vyrostla 13. srpna 1961 zeď. Politické vedení NDR nechalo svézt zedníky z celé země. Pracovali pod dohledem vojáků. Značnou část zdi postavili přes noc. Jedenáct dní na to zastřelili pohraničníci prvního člověka, který se ji pokusil překonat. Byla důsledkem studené války mezi Američany a Rusy. Měla zabránit útěkům lidí z bývalé NDR do někdejší Německé spolkové republiky přes Západní Berlín. Uprchly jich asi tři milióny. V místě označovaném jako Invaliden friedhof se dívám škvírou mezi panely do kdysi zaminovaného koridoru mezi dvěma stěnami.

Ze 165 kilometrů dlouhé zdi zbylo dnes jen pár miniaturních torz. Kdo tu ale nezažil ostnaté dráty a pohraničníky se psy i samopaly, ten se těžko vžije do někdejší atmosféry absurdity a strachu. Z razítek v pasu, která kdysi znamenala výlet do jiného světa, se dnes stala turistická atrakce, stejně jako z kousků zdi, prodávaných na trzích. „Ty navíc nemusí být pravé,“ upozorňuje nás Vladislav Martynek, překladatel s mexickým pasem a českými rodiči, který vystudoval v Západním Berlíně a žije tu.

Parta Italů leží na trávníku před Reichstagem (Říšským sněmem). Jejich bezstarostná pohoda kontrastuje s pohnutou historií budovy. Ve třicátých letech ji poškodil požár zinscenovaný nacisty. V něm symbolicky lehla popelem politická bezradnost, ale také tolerance Výmarské republiky. Vypukl nacistický teror a hon na Židy i další menšiny. Nebylo divu, když se sovětská vlajka, kterou v roce 1945 vztyčil na jeho vrcholu rudoarmějec, stala jedním ze symbolů porážky fašistického Německa.

Od té doby uplynulo 54 roků, než tu deset let po sjednocení země začal opět zasedat německý spolkový sněm, tedy parlament (1999). Dominantou zrenovované budovy se stala kopule ze skla a oceli. Patří k atrakcím Berlína. Po rampě na jejím vnitřním obvodu pohodlně vyjdete až na vrchol, odkud je krásný výhled nejen po okolí, ale také dolů do zasedacího sálu, na hlavy poslanců. Brit Norman Foster získal za rekonstrukci řadu cen.

Dříve stačilo vystát na prohlídku kopule a střechy Reichstagu frontu, od loňska se kvůli zpřísněným bezpečnostním opatřením musíte objednávat předem přes internet (www.bundestag. de, kapitola Visit the Bundestag).

Beton je mramor 21. století, tvrdili architekti, kteří vedle sněmu vybudovali rozsáhlý komplex kanceláří pro poslance i vládu. Vznikla tu atria a dvorky v různém stylu, třeba japonských zahrad. Vytváří pěkné prostředí a lidé se díky nim ve zdejším labyrintu lépe orientují. „Přestavba sněmu stála 600 miliónů marek, komplex dalších 450 miliónů,“ říká Vladislav Martynek.

U Braniborské brány nenarazíte jen na mladíky v historických uniformách, ale také na postavy z Hvězdných válek, na muže vyrábějící obrovité mýdlové bubliny a další atrakce. Brána se stala symbolem Berlína, i jeho někdejšího rozdělení na dvě města, dva státy a dva mocenské bloky. Ale také symbolem opětovného sjednocení. „Právě tady se začali shromažďovat lidé při pádu Berlínské zdi,“ říká Vladislav Martynek. Sešel jsem do stanice metra, kterou tu nedávno otevřeli.

Veliké obrazy a fotky na jejích stěnách dokumentují bouřlivou historií původně celní brány i sochy na jejím vrcholu. Tu si například Napoleon odvezl v roce 1806 do Francie jako doklad svého vítězství nad německými armádami. Němci ji po porážce Francouzů (1814) zase triumfálně vrátili zpět. Při jejím restaurování nahradili dubový věnec železným křížem. A bohyni míru Eirene začali chápat jako Viktorii, bohyni vítězství.

Za Braniborskou bránou leží Tiergarten, kdysi lovecký revír Fridricha III., dnes veliký park. „Po válce tu lidé káceli mohutné stromy,“ vypráví Vladislav Martynek. „Nebylo čím topit. Celkem jich ve městě padlo víc než 1 200 000. Také tu pěstovali brambory, mrkev nebo zelí, aby měli co jíst. Velmi pragmaticky jim pomohl strohý fakt, že 40 procent plochy Berlína tvoří zeleň. Improvizovaná pole hlídali i přes noc policisté, aby je strádající lidé nerozkradli.“ Dnes se tu můžete procházet, svést po jezírku na lodičce nebo posedět v pivní zahrádce. Prakticky v centru města.

Uprostřed Postupimského náměstí, jednoho z dopravních uzlů, stojí budka s hodinami a také semafory z roku 1914, tedy prvními na světě. Kolem ní se vypínají moderní budovy z oceli, skla a betonu, sídla velkých společností. Po válce tady fungoval černý trh. Stál tu také panel, na kterém běžely necenzurované zprávy určené východoněmeckým občanům. A proti nim zase billboard lákající západní Němce k nákupu levného zboží v obchodech ve východní části. Pak náměstí proťala Berlínská zeď. Politici vedoucí NDR nechali strhnout okolní budovy, aby pohraničníci měli přehled a volné palebné pole.

Dlouhá léta tu stála i vyhlídková plošina, ze které mohli západní turisté sledovat lidi na Východě jako rybky v akváriu. Koleje předválečné tramvajové linky mizely u paty zdi. Dnes je zde zase rušný dopravní uzel. Lidé sem jezdí za nákupy i za zábavou. Oblíbeným místem se stalo kruhové nádvoří uprostřed Sony Centra, kde se Berlíňané shromažďují při velkých sportovních utkáních, která sledují na velkoplošné obrazovce. Podobně jako fandové u nás na Staroměstském náměstí.

Televizní věž Fernsehturm na Alexanderplatzu připomíná párátko s nabodnutou olivou. Je nejvyšší stavbou západní Evropy (365 m). Byla jedním ze symbolů NDR a neodmyslitelně patří i k dnešnímu Berlínu. Je z ní krásný výhled a v „olivě“ pod vrcholem pak kavárna, která se otáčí kolem své osy. Kdysi sem stál vstup 30 feniků, tedy asi 1 Kč, dnes zaplatíte 11 eur. Dřív se otočila o 360° za hodinu, dneska za půl. „Zrychlilo se to tak, že si nemusíte ani kafe míchat,“ žertuje Vladislav Martynek. Sedíme v restauraci Ganymed Brasserie, přesněji řečeno u stolku, který stojí na chodníku u řeky Sprévy.

Restaurace je součástí jednoho z mála zachovaných bloků starých domů v centru města. Takhle nějak to zřejmě vypadalo v Berlíně 19. století. Za rohem stojí divadlo, kde uváděl své hry slavný Bertold Brecht. I tady kdysi stříleli pohraničníci. Teď tu výletní lodě vozí dobře naložené turisty s růžolícími tvářemi. Delikátní rybí maso dravé dorády usmažil kuchař na bylinkách. Bílý sauvignon z Alsaska voní jemně po citrusech. Idyla ve městě, do kterého historie mnohokrát zaťala své drápy, budí dojem, jako by to už nikdy nemělo být jinak.

Berlín, to ale není jen historie a politika. Může se chlubit svými galeriemi, divadly, muzei, operou nebo filharmonickými orchestry (ten nejslavnější, Berlínskou filharmonii, diriguje Sir Simon D. Rattle, partner české operní zpěvačky Magdaleny Kožené). Je tu vyhlášená zoo, jsou tu zahrady, zámky, bohémské čtvrti, bary a kluby s bohatým nočním životem atd. Každý si z toho guláše, nebo jak říkají Němci z eintopfu, může vybrat to svoje chutné sousto.