Berberské pohoří Dahar na zájem turistů zatím čeká

Do studeného rána se mi vstávat moc nechtělo. Teď si tu podívanou ale vychutnávám se zatajeným dechem. Náš místní průvodce si zatím hřeje ruce nad ohněm z posbíraného klestí a jen nezúčastněně zírá do plamenů. Nejspíš už toto viděl stokrát.

Cestu na čtyřkolkách mezi písečnými dunami, což je sám o sobě mimořádně euforický zážitek, jsme sem podnikli z oázy Ksar Ghilane, považované za „bránu do Sahary“. Tvoří ji několik málo stavení a stanů pro turisty, malá vojenská základna, háj datlových palem a především termální pramen, bez něhož by tu nebylo nic.

Krátce po východu slunce a návratu z pouště je naštěstí okolní vzduch ještě dostatečně chladný, aby koupel ve zdejším teplém jezírku byla příjemným zážitkem. Připadám si znovu jako v ráji.

Velký komfort v této odlehlé oblasti nečekejte – elektřina z generátorů je dostupná jen pár hodin denně, jemný písek je opravdu všudypřítomný, a pokud chcete k snídani chleba, přivezte si ho raději s sebou, jak nás dopředu upozornili naši ubytovatelé.

Ale na takové věci nemyslíte, když třeba v noci pozorujete hvězdami posetou oblohu z ochozu místní věže. Pokud zkrátka dokážete snést trochu nepohodlí, budete vrchovatě odměněni jedinečnými zážitky. A to vlastně platí pro celou oblast Daharu, v jehož jihozápadním cípu Ksar Ghilane leží.

Ačkoli severní hranice regionu je vzdálena jen zhruba sto kilometrů od mezinárodního letiště na populárním ostrově Džerba, odkud sem svým klientům výlety nabízejí i některé hotely, z milionů turistů, kteří každoročně obsypou tuniské pláže, jich do Daharu zavítá jen zlomek.

Rázovitá krajina sestávající z vyprahlých měsíčních planin, pískovcových skal i malých úrodnějších údolí na objevení turisty vlastně ještě čeká. Ve snaze zachovat osobitý ráz regionu a zároveň pozvednout životní úroveň obyvatel tu nedávno začali cílit především na baťůžkáře, kteří jinak mezi návštěvníky Tuniska tvoří menšinu.

Lákadlem jsou krom nezvyklé krajiny i všudypřítomné stopy bohaté historie. Pohoří ukrývá i zkamenělé kostry dinosaurů či starořímské pevnosti, nejznámější je však v souvislosti s Berbery, kteří tu od jedenáctého století hledali útočiště po invazi arabských kmenů. Umění splynout s krajinou přitom dovedli k dokonalosti.

Zatímco v okolí města Matmata na severu regionu to dokládají takzvaná troglodytní obydlí vytesaná do skal, v okolí jižněji položeného Tataouinu jsou pak ksary (sýpky), které Berbeři stavěli ve 12. až 15. století. Mnohé z nich jsou jen těžko dostupné a okem snadno přehlédnutelné, skryté v horských průsmycích. Jen ksarů v Daharu stále stojí zhruba sto padesát, přičemž jejich stav a využití se značně liší.

Zatímco některá tato obydlí stojí dnes zcela opuštěná uprostřed pustiny (například rozsáhlý a relativně zachovalý Ksar El Ferech), některé z těchto dávných příbytků podnikaví majitelé zrenovovali a dnes je možné se v nich i ubytovat. Do této skupiny patří i Ksar Hedada či hotel Sidi Driss, které prosluly také jako lokace filmových Hvězdných válek.

Výjimkou nejsou ani jakési „živé skanzeny“ nacházející se zejména podél silnic. Jeden takový v troglodytním obydlí navštěvujeme i my. Dvojice postarších usměvavých žen oděných v pestrých berberských krojích s tradiční stříbrnou sponou, zvanou héla, nás uvádí do dvora a usazuje ve skromně zařízené skalní místnosti.

Dostáváme obvyklý mátový čaj, misku oříšků a berberskou obdobu leča, jedna z žen pak demonstruje mletí obilí tradičním způsobem mezi dvěma kruhovými kameny. To vše pochopitelně za bakšiš, který vybírá „manažer“ obou žen.

Divadlo pro turisty? Samozřejmě. Ale stále ještě ve víceméně autentických kulisách. Nad vchodem obydlí „maison troglodyte“ si všímáme nejen islámského symbolu fátiminy ruky, ale i křesťanského symbolu ryby, připomínku dřívějšího vyznání Berberů. Berbeři v Tunisku na rozdíl od Alžírska či Maroka už přitom prakticky splynuli s arabským obyvatelstvem, třeba ženy s tradičním tetováním v obličeji tu potkáte stěží.

Například plavé vlasy některých obyvatel Chenini, jedné z nejpozoruhodnějších (a turisty relativně nejnavštěvovanějších) berberských vesnic, však jasně potvrzují, že potomci někdejších budovatelů ksarů tu stále žijí.

Současné Chenini je jen skromná vesnička v údolí, nad níž se však k nebesům impozantně tyčí skály provrtané převážně opuštěnými obydlími, z nichž nejstarší se datují až do dvanáctého století. Na vrcholu skály září do daleka bělostný nátěr mešity Sedmi spáčů. K té se váže neobyčejná legenda o sedmi chlapcích, kteří se při pronásledování před římskými vojáky ukryli v jeskyni a zůstali tam spát 309 let.

Jejich těla stále rostla, takže se probudili jako obři. Před smrtí údajně konvertovali k islámu a pohřbeni mají být zde v Chenini.

Není přitom bez zajímavosti, že obdobný příběh se objevuje i v křesťanství. Například za údajnými relikviemi sedmi spáčů (ovšem z tureckého Efezu) není třeba cestovat zas tak daleko – najdete je v kostele v bavorském Rotthofu nedaleko českých hranic.

Tady však není hlavním tahákem konkrétní památka nebo zajímavost. Rozsáhlé staré skalní město v Chenini totiž nabízí tolik různých stezek, že se můžete pokaždé vydat jiným směrem a pořád budete objevovat nová malebná zákoutí, u nichž budete mít pocit, že je máte jen pro sebe. A totéž platí i o samotném regionu Daharu.