Belfast je městem Titaniku. V tamním muzeu prožijete jeho osud

Její osud jako by předznamenal pohnuté dějiny města ve druhé polovině minulého století. Ale současný Belfast je moderní metropolí, jejíž zmíněné historické momenty připomínají už jen zbytky demarkačních zdí. Prakticky jen na okraji města lze ještě najít domy pomalované hesly z doby střetů Irské republikánské armády s britskou policií a armádou. Je tu také nový symbol města, skutečně skvostné a stovkami tisíc turistů každý rok vyhledávané Muzeum Titaniku.

Pokud přijedete do Belfastu, neměli byste muzeum vynechat, jinak jako byste tu nebyli. Stojí v prostoru starých doků, ale téměř v centru města, tedy v místech, v nichž byla slavná loď postavena. Čtvrť se jmenuje stejně jako bájný parník.

Osmipodlažní budova muzea otevřeného v březnu 2012 je dnes jedním z monumentů města. Je vysoká 38,5 metru a návštěvníci se přou, zda představuje příď Titaniku, nebo obří ledovou kru, která ho poslala v noci na 15. dubna 1912 ke dnu.

Pomiňme notoricky známou krátkou historii ve své době největší lodi na světě i její technická data. Vše se dá najít na internetu, v literatuře a velmi přehledně v samotném muzeu.

Vstup pro dospělého je 18 liber (asi 531 Kč), nabízeny jsou i různé slevy nejen pro děti, ale i pro seniory. Návštěva zabere slabé dvě hodinky, ale když odtud odcházíte, hlavou se vám honí, co byla jen dokonalá fikce, a co až těžko uvěřitelná skutečnost.

Expozice začíná historií Belfastu na začátku minulého století, kdy byly v chudém městě největší firmou loděnice Harland & Wolff. Zlom nastal v momentě, kdy si plácli lord Pirrie, majitel společnosti White Star Line, provozující lodní dopravu přes Atlantik a zároveň vlastník zmíněné loděnice, a konstruktér Thomas Andrews. Právě on přijal nabídku postavit největší osobní parník na světě. Jejich rozhovor vidíte na interaktivním panelu a končí podáním ruky.

A pak už kráčíte historií lodi. Stojíte na jejích podrobných nákresech, vidíte každý detail a i modely. Zároveň se dozvídáte technické údaje nejen o lodi, ale i o počtu personálu, jeho funkcích, tunách uhlí, ale i obilí a potravin.

Titanic byl vlastně malým plovoucím soběstačným městem, v němž žilo i s posádkou více než 3500 „obyvatel“. Výtahem se dostanete až na vrchol portálu vysokého dvacet metrů. Celá stavba lodi se odehrává pod vámi i kolem vás, včetně patřičných zvuků. Malý vláček vás pak proveze loděnicí až k obřímu kormidlu.

Na sto tisíc lidí se přišlo podívat, když byl 31. května 1911 spuštěn Titanic na vodu, a vy jste mezi nimi. A pak se dostanete do čtvrté galerie a nejpůsobivější části expozice. Od kotelny, úzkými chodbami nejnižší třídy, v nichž jako by se na vás už valila voda, a přes kajuty všech tříd vystoupáte díky počítačové animaci v „životní velikosti“ do luxusní jídelny a do prostor horní paluby Titaniku.

Emotivně působí slavné schodiště, známé především z filmové verze Titaniku z roku 1997, oceněné jedenácti Oskary, s Leonardem DiCapriem, Kate Winsletovou v hlavních rolích a megahitem Celine Dionové, režírovaný Jamesem Cameronem.

S filmy o Titaniku se potkáte v závěru prohlídky. Ta končí na kapitánském můstku pohledem na nekonečný vlnící se oceán. Máte pocit, že gigantický parník přímo řídíte. Cítíte se jako Edward J. Smith, skutečný kapitán Titaniku.

Do Southamptonu připlul bez pasažérů. Tady jich nastoupila většina. Symbolickým varováním pro loď, která měla získat hned na první plavbě Modrou stuhu oceánu pro nejrychlejší plavidlo na cestě z Evropy do New Yorku, mohla být srážka s menším parníkem New York. Ten se utrhl, když kolem něj Titanic proplouval, a střetu, k němuž chybělo pár centimetrů, zabránil jediný remorkér.

Titanic pak doplul ještě do francouzského přístavu Cherbourg a irského Queenstownu a 12. dubna 1912 vyplul směr New York. Zatímco si prohlížíte dokumenty, tváře cestujících i členů posádky, loď se rychlostí přes dvacet uzlů řítí oceánem.

A pak to přijde. V potemnělé místnosti si čtete na stěnách radiotelegrafickou korespondenci, upozorňující na nebezpečí plovoucích velkých ledových ker. Varování nebylo bráno mnoho hodin vážně. Končil 14. duben 1912 a obloha zářila hvězdami.

U kormidla v té době stál zkušený Robert Hichens, když ve 23:39 hodin nahlásil námořník Frederic Fleet ze strážního koše, že vidí na pravoboku obří ledovou horu. V následující minutě došlo k osudové srážce.

Signál SOS se vám zabodává do uší. Slyšíte také vyprávění přeživších pamětníků, vzpomínajících na srážku a vše, co se dělo v následujících desítkách minut. Vidíte, jak se loď rychle naklání a potápí, jak vybuchují kotle, lidé skáčou z paluby. Nad pyšným Titanikem se zavřela hladina 15. dubna 2012 ve 2:20 hodin. Zahynulo více než 1500 lidí.

Do reality vás vrátí ostré hlasy soudců, žalobce, obhájců i obžalovaných při soudním procesu, který po jedné z největších námořních katastrofách v historii lidstva následoval. I u toho jste bezprostředně přítomni. Velmi zajímavá je závěrečná část, jednak ukázky z již zmíněných filmů o Titaniku, ale hlavně dokumentární záběry z výprav k jeho vraku, který je domovem stovek mořských živočichů. A když se podíváte pod své nohy, projíždíte se přímo nad vrakem nejslavnější lodi. A pak už zbývá jen koupit si některé z desítek druhů suvenýrů, z nichž je nejžádanější malý model Titaniku, kterých se prý ročně prodá přes 50 000 kusů.

Je čas projít si širší centrum třísettisícové metropole. Když jsem byl v Belfastu v srpnu 1996, bylo to úplně jiné město. V ulicích obrněné transportéry, vojáci v kuklách a se samopaly, vypálené domy, zdi popsané výhrůžnými hesly IRA. Části města oddělené vysokými zdmi s kulometnými hnízdy, aby se katoličtí republikáni co nejméně dostávali do kontaktu s protestanty.

Z pubu nás tehdy decentně vykázali policisté kvůli nahlášené bombě. Hotel Evropa na Great Victoria Street dodnes staví svoji reklamu na tom, že tu bylo spácháno na třicet teroristických útoků. Dnes je to jiné město. Vypálené domy zmizely, pokreslené baráky už jsou jen na téměř opuštěných okrajích města. Zbourána byla většina demarkačních zdí a v těch, co zůstaly, je spousta průchodů.

Od roku 2008 město, jemuž v nejtěžších dobách druhé poloviny minulého století, obrazně řečeno hrozil osud Titaniku, už jen vzkvétá. Tehdy Irská republikánská armáda, přesněji obě její odnože, oznámila, že končí bojovou činnost a zájmy republikánů bude hájit silná politická strana Sinn Féin.

A Belfast má co nabídnout. Krásnou radnici v samém centru, areál Královské univerzity, spoustu zajímavých kostelů, muzeí a samozřejmě nákupní centra, puby (hospody), restaurace, kavárny. Cenové relace jsou všude velmi rozdílné. Ale nedat si místní „fish and chips“, tedy velké hranolky se smaženou vykostěnou rybou, a k tomu čepovaného černého Guinnesse, by byl skoro hřích.

A ještě jednu radu si dovolím. Na politické téma samostatnosti Severního Irska raději řeč nezavádějte. Nevraživost katolíků a protestantů neskončila, jen dřímá, a nevíte, na koho narazíte.