Barcelonou po stopách architekta Antonia Gaudího

Nebývalo tomu tak vždy. Na přelomu 19. a 20. století byl modernismus, jak secesi nazývají Španělé, považován za příliš výstřední a dost nevkusný. Výraz „modernista“ byl synonymem pro něco velmi směšného. Ještě v roce 1929 autoři průvodce Umění ukázat Barcelonu, vydaného u příležitosti zdejší mezinárodní výstavy, zcela vážně tvrdili, že město mělo tu smůlu, že jeho velká část byla postavena právě v secesním slohu.

Průmyslníci a podnikatelé, kteří tehdy investovali peníze do nových domů i veřejných staveb, naštěstí tento všeobecně rozšířený názor nijak neodradil. Právě naopak. Secese pro ně neznamenala jen výstřední architekturu, ale přímo životní styl, který se projevoval v sebemenším detailu, třeba v zařízení bytu či kanceláře.

Kdoví, o kolik architektonických skvostů by Barcelona přišla, nebýt Eusebiho Güella. Bohatý katalánský průmyslník a politik vyhledal Gaudího poté, co viděl na Světové výstavě v Paříži v roce 1878 jeho návrh skleněné vitríny pro barcelonského výrobce rukavic.

Oba muži si ihned padli do oka a stali se přáteli na celý život. Gaudí se stal Güellovým „dvorním“ architektem, pracoval i na návrzích takových drobností, jako byla třeba prádelna a sušárna na půdě domu Güellovy rodiny.

Velké zakázky na sebe nedaly dlouho čekat. Takovou byl třeba palác, který si Güell nechal postavit v úzké boční uličce (dnes Nou de la Rambla) v dolní části proslulého korza Las Ramblas. Bylo to poněkud zvláštní místo, vezmeme-li v úvahu, že v té době to byla čtvrť prostopášníků všeho druhu, prostitutek, transvestitů, bohémů.

Bylo tu možné potkat třeba Picassa, který měl nad nechvalně proslulým podnikem Eden svůj ateliér. I dnes tu ještě uslyšíte nemravné návrhy, prodávají se drogy. Güellova paláce si nelze nevšimnout. Už brána tvořená dvěma parabolickými oblouky, zdobená ohromnou kovovou plastikou, dává tušit, že jde o nevšední stavbu.

Když vstoupíte dovnitř, oči vám přecházejí z té směsi nejrůznějších stylů, jimiž byl Gaudí ovlivněn, i nejrůznějších materiálů, které používal. Čiší z toho starobylost a bohatství. Architekt měl totiž to štěstí, že se nemusel nijak omezovat.

Právě naopak. „Víc toho Gaudí neutratil?“ odpověděl údajně Güell po návratu ze zahraniční cesty svému tajemníkovi a účetnímu zároveň, který si stěžoval na Gaudího přílišnou rozhazovačnost.

V Güellově paláci stále probíhají restaurátorské práce, je zpřístupněn pouze vestibul a suterénní prostory.

Původně mělo být na tomto místě zahradní město s luxusním bydlením pro šedesát rodin. Güell zakoupil za tímto účelem pozemky na svazích kopce, v té době dosti vzdáleného od centra Barcelony, s nádherným výhledem na celé město a moře.

Projekt však ztroskotal, protože o tento způsob bydlení neměl v té době nikdo zájem, a tak na místě zahradního města vznikl pohádkový park.

Z Gaudího staveb v parku zaujme především vstupní brána z tepané mříže se dvěma domky po stranách, z nichž jeden měl sloužit jako recepce a druhý jako byt vrátného.

Hned za branou vás široké schodiště s fontánkou uprostřed, bujnou vegetací a s drakem z pestrobarevných keramických střípků dovede do prostoru s mozaikovým stropem, podepřeným lesem sloupů, kde měla být tržnice.

Na její střeše, která měla sloužit jako náměstí, si můžete odpočinout na hadovitých, originálně řešených lavičkách zdobených mozaikami z keramických střípků. Pak se už jen tak bez cíle toulejte tímto pohádkovým parkem, případně navštivte domek, v němž Gaudí dvacet let bydlel.