Azorám vládnou delfíni a velryby. Setkání s nimi je celoživotní zážitek

Azorské ostrovy, kterých je celkem devět, mají velmi strategickou pozici. Jsou uprostřed Atlantského oceánu a dostatečně daleko od pevniny, a tak přes ně vedou migrační trasy velryb a delfínů. Při troše štěstí tak lze tyto mořské savce spatřit v jejich přirozeném prostředí, a ne ochočené někde v delfináriu, kde se předvádějí pro potěchu turistů.

„Tyto živočichy můžete v Atlantiku vidět,“ ukazuje na ceduli s obrázky velryb, delfínů a želv naše průvodkyně a mořská bioložka Lisa.

„Plejtvák obrovský je největším žijícím zvířetem na planetě, může měřit až 30 metrů a vážit až 200 tun. Do takových rozměrů dorostl díky vodě, kde mu nic nestálo v cestě. Na souši by takový kolos nebyl schopen pohybu,“ vysvětluje bioložka a dává nám tak nepatrnou naději, že tohoto oceánského obra spatříme. Tedy přesněji řečeno jeho ocasní ploutev, protože ve většině případů velryba nad hladinou nic víc neukazuje.

Nejčastějšími akrobaty jsou keporkaci, kteří z vody skáčou a předvádějí různé otočky. Mnohem četnější je však na Azorách populace vorvaňů, největší velryby, která ještě disponuje chrupem. Ti tu byli v minulosti také hojně loveni, primárně kvůli masu a tuku. Mezi námořníky se velké popularitě těšilo také umění zvané scrimshaw, což jsou zjednodušeně řečeno rytiny v zubech vorvaňů. Na ostrově Faial je této tradici, která zřejmě pochází ze Severní Ameriky, věnováno i malé muzeum.

Právě z ostrova Faial a jeho hlavního města Horty na pozorování velryb vyrážíme. Před nástupem do člunu si navlékáme poněkud neforemné gumové bundy, a ti svědomitější z nás i kalhoty, abychom nebyli v průběhu cesty úplně zmáčení. Na Azorách je i začátkem června velmi svěže, tedy zhruba kolem dvaceti stupňů Celsia, větrno a Atlantik se mezi nejteplejší oceány rozhodně neřadí. Voda při divoké a rychlé jízdě dost stříká a nikomu se nepodaří vyváznout bez jediného zkropení.

„Pokud trpíte mořskou nemocí a dělá se vám špatně, hlaste to včas, abychom zastavili a vy si mohli svoje záležitosti vyřídit naklonění přes okraj člunu,“ vtipkuje Lisa. Vzápětí však přidává i radu pro slabší žaludky. „Snažte se držet pohled na horizontu.“

Jakmile člun opustí Hortu, kapitán přidá plyn a my divoce vyrážíme směrem k sousednímu ostrovu Pico, na němž se rýsuje stejnojmenný vulkán, který je zároveň nejvyšší horou celého Portugalska. Jedeme do oblasti, kde biologové zpozorovali aktivitu mořských živočichů. Po asi 45 minutách kodrcání na vlnách skutečně hlásíme první kontakt, a to s hejnem delfínů.

„Máme tu pestrou škálu delfínů, největší je kosatka. Samce poznáte podle velké hřbetní ploutve. Na Azorách ale nejde o obvyklý druh,“ vysvětluje bioložka. Mnohem obvyklejší jsou na souostroví delfíni skákaví, delfíni obecní či delfíni kapverdští, též skvrnití.

Jakmile člun zastaví nebo jede opravdu pomalým tempem, odváží se delfíni přiblížit více k hladině. Proplouvají pod lodí a zdá se, že nás zkoumají. Na divoké skopičiny známé ze zmíněných delfinárií je však neužije. „Jsou docela stydliví,“ konstatuje průvodkyně.

I tak je to ovšem zážitek, protože kolem nás proplouvá skupinka čítající hrubým odhadem až třicítku jedinců. Drží se hned u hladiny a při svých opatrných skocích se na chvíli vynořují a poté opět mizí v oceánu. Je vidět, že je člun zaujal, protože plavou v jeho blízkosti. I když jsou podle Lisy stydliví, je zřejmé, že tu jsou na podobné výjevy už zvyklí a nebojí se turistům ukázat. Pořídit si jejich fotku je ovšem pěkný oříšek a prakticky veškeré moje snahy končí roztodivnými šmouhami, kde nejde nic poznat.

Radovánky s delfíny nám vydrží při pomalém proplouvání podél pobřeží ostrova Pico dobrých 45 minut. Pak dostane posádka hlášení, že byl někde spatřen vorvaň a my se tak vydáváme na inkriminované místo. Když na něj dorazíme, čekáme. Velryba je kdesi pod vodou, ale měla by se vynořit, aby se nadechla. Čekáme deset minut, čekáme dvacet minut. Po půl hodině je jasné, že se nedočkáme, a tak vyrážíme na další místo, kde byl vorvaň spatřen. V průběhu se k nám připojují asi další tři čluny; chvíli to připomíná skoro hon na velrybu.

Nakonec se však dočkáme a v dáli skutečně vidíme ocasní ploutev vorvaně. Průvodkyně hned upozorňuje na typické rysy, a na to, že velryba si zatím líně plave u hladiny. Jakmile však výrazně zvedne ocasní ploutev, což mi hned připomene množství přírodovědných dokumentů, ponoří se na další dlouhé minuty do hlubin oceánu a okolí najednou záhadně utichne.

Cestou zpět do Horty spatříme ještě několik osamělých mořských želv, velrybu už žádnou. „Je to vždy trochu loterie. Jsou i výpravy, kdy se zkrátka nezadaří a nevidíte nic. Někteří turisté jsou pak naštvaní a mají pocit, že byli ošizeni. Jenže přírodě zkrátka neporučíte,“ vysvětluje nám Lisa.

Výlet po zhruba třech hodinách končí a naklepanému osazenstvu člunu to evidentně nijak nevadí. Všichni jsme profoukli, promrzli a ti z nás, kteří si hrdinsky nevzali kalhoty, jsou navíc promočení a těší se z větrného oceánu do tepla.

Na pozorování velryb lze vyrazit z libovolného ostrova, třeba ze sousedního Pico, ale i z největšího São Miguel. Jako nejvhodnější sezona se obvykle uvádí jaro až podzim, ale nelze to takto zobecnit, protože v každém ročním období lze spatřit trochu jiné mořské obyvatele. Obecně jde však o dobrou volbu pro ty, kteří si chtějí na chvíli připadat jako David Attenborough v Modré planetě.