Článek
Akropole je pro Řeky asi tím, čím je pro nás Pražský hrad. Navštíví ji ročně dva milióny turistů. Pokud se má zachovat tento příliv, stejně tak jako stav památky, nemůžeme se divit, že jsou její strážci přísní. Jinak by si řada návštěvníků odnášela víc než kamínky.
Lidé prý žili na Akropoli už před 5000 roky. Tento pahorek s plošinou nahoře je dodnes srdcem města. Byl ideálním místem pro ovládnutí okolí i pozdější stavbu pevnosti. Největší krásy dosáhl před 2500 lety, na vrcholu aténské demokracie. Vznikl tu Parthenón a další obdivuhodné stavby. Díky ekonomické, vojenské a politické moci se tady slily kulturní vlivy Východu i Západu. Daly vzniknout dílům a myšlenkám, které přežily své autory. A přesáhnou i nás.
Svět dodnes obdivuje geniální tvůrce, jako byli dramatici Aischylos, Sofoklés, Euripides nebo Aristofanes, historik Thúkídidés, sochař Feidiás, filozofové Sokrates a Platón, vládce Perikles a plejáda dalších.
Souboj s Poseidonem
To, co zrodilo tyto osobnosti, však nebyla idyla. Bylo to prolínání kultur vyvolané obchodem, válkami a neustálým vřením. V Aténách i mimo ně. Život v nich nebyl úplně poklidný ani v dobách míru. Aristofana hnali ctihodní občané před soud, Sokrates se otrávil jedovatým bolehlavem, aby odsud nemusel odejít kvůli svým názorům, Feidia a Thúkídida vyhnali (prvního kvůli finančním nesrovnalostem, druhého kvůli obavám z moci, kterou začal získávat jako majitel zlatých dolů) a tak dál.
Výměna stráže před parlamentem. Uniformy vojáků vycházejí z oblečení bojovníků za národní osvobození.
Také Palas Athéna, bohyně moudrosti a válek, se stala patronkou města v souboji nebo spíš soutěži s Poseidonem, bohem moře. Krvavých bitev nebylo v historii Atén málo. Na samotné Akropoli se antický chrám změnil v křesťanský kostel a později v mešitu. V božských svatyních tu vzniklo sídlo tureckého velitele města, muniční sklad, který vybuchl, ale také harém.
Abychom pochopili sílu myšlenek a kultury vytvořené aténskou demokracií, stejně jako magii tohoto místa, stačí si uvědomit třeba, že v roce 1834 žilo ve městě 5000 obyvatel.
Dnes je to skoro pět miliónů. Tedy téměř půlka země. Řecká většina se tu mísí s Albánci, Rusy, Rumuny, Bulhary, Poláky, Kurdy, Pákistánci, Indy i Vietnamci. Atény jsou klokotající a barvité město. Podobně jako osudy antických bohů.
Reklamní show místních obchodů s oblečením.
Když nemáte čas
Popíjím v kavárně na ulici osvěžující frapé (našlehaná káva s mlékem a ledem) a pak vystoupám do restaurace na střeše jednoho z domů pod Akropolí, abych poobědval (15 až 30 eur). Čtvrt Plaka i její křivolaké uličky připomínají pražskou Malou Stranu. Je odsud nádherný výhled na město.
Ryba na talíři (doráda) má křupavou kůžičku a její bílé maso podlité olivovým olejem voní bylinkami. Z orosené sklenky bílého vína cítím meruňky, broskve a trochu muškátu.
Nejrychlejší způsob, jak poznat nejdůležitější pamětihodnosti Atén, je okružní jízda. Začíná v centru města, na náměstí Syntagma. Trvá hodinu a půl, stojí 10 až 20 eur. Koupil jsem si lístek za 18, abych se na některá místa mohl vrátit i druhý den.
Autobusy mají půlhodinové intervaly a lze z nich vystoupit i nastoupit na jakékoliv zastávce. Jezdí také na Akropoli a k jejímu novému muzeu, paláci ze skla a oceli, kde jsou nejkrásnější antické nálezy (www.newacropolismuseum.gr).
Nové muzeum se nachází blízko Akropole.
Tržnice jako show
Vzduchem zasvištěla mačeta. Usekla jeden plátek masa, druhý, třetí... Řezník indického vzezření při sekání masa vykřikoval a vychvaloval své zboží. Zákaznice vypadala spokojeně. Nejvyhlášenější aténskou tržnici najdete v ulici Athinas.
Nabízejí tu i lákavě naaranžované ryby a plody moře. Naproti je trh s ovocem a zeleninou. Obchodníci se tu zdraví se spoustou stálých zákazníků. Znají je jmény, vědí, co mají rádi, ptají se na děti, vnoučata, práci, nemoci...
V centru města najdete tichá romantická zákoutí i rušné trhy.
Neprodávají tu tak levné zboží jako v hypermarketech. Ale je čerstvé. A nemáte tu pocit úhledně zabaleného průmyslového standardu, neosobnosti nebo umělé hmoty. Tady je obchodování také potěšení, divadlo a zábava. Pro ty, kteří kupují i prodávají. Lidé se tu ještě pořád baví s lidmi.
Kousek odsud, ve čtvrti Monastiraki, potkáte na bleších trzích podobně rázovité figury prodavačů. A hned za říčkou je agora, slavné místo, kde se scházeli antičtí Atéňané.
Metrem až k moři
Tipy na památky stejně jako jejich popis naleznete v každém průvodci. Zážitek, který v něm asi nenajdete, je jízda metrem k moři.
Lístek mě stál euro a platil 90 minut. K moři, až na konečnou metra, do přístavu Pireus, který dnes splývá s hlavním městem, to trvá zhruba půlhodinu. Za městem se metro změní v nadzemní dráhu, takže vidíte i kus jiných Atén.
K moři dojedete v Aténách metrem, po pobřeží jezdí tramvaje.
Vystoupil jsem o stanici dřív (Faliro), přesedl na tramvaj a jel další přibližně půl hodinu na konečnou podél mořského břehu směrem na severovýchod. Stále za tu jednu minci. Cestou jsem míjel nejrůznější atrakce nabízející zábavu. Sportovní hřiště, diskotéky, motokárovou dráhu, campy, casina, restaurace atd. Na plážích, které se mi líbily, jsem se stavil cestou zpátky. Fotografoval jsem si barvité scenérie, jež mi nabídlo zapadající slunce. Prodíralo se skrze mraky k mořské hladině. Na jedné z pláží jsem se i vykoupal. Na začátku října tu voda měla 25 °C. Tedy stejně jako vzduch.
Idylka s nadhledem
Těšil jsem se, jak si z lanovky stoupající na pahorek Lycabettus (leží naproti Akropoli) prohlédnu noční Atény seshora. Jenže lanovka jezdí v tunelu (stojí 6 eur). V restauraci úplně nahoře jsem si sedl na terasu. Pozoroval jsem ulice ubíhající až k moři, nasvícenou Akropoli a reflektory aut. Vypadaly jako korále navlékané na šňůru.
Nebylo tu nejlevněji, tak jsem si dal jen sklenku silného červeného. A užíval si příjemně vzdálený ruch města. Vypadalo odsud krotce. Terasa mi připadala jako ideální místo pro večerní pohodu a rozjímání. Ale také pro věty, jež bychom aspoň občas měli říkat člověku, kterého máme opravdu rádi.
