Dobytčí trh v Karakolu

Ne že by v Karakolu nebylo co navštívit. Přinejmenším obrovské jezero Issyk Kul ležící na východ od města, muzeum Převalského (ne koně, ale ruského průzkumníka Nikolaje, který toho našeho „trojského“ koně objevil) či mešita čínských muslimů. Ale to jsou objekty neživé, ty nám neutečou.

Trh se živými zvířaty by ovšem mohl. Toto monstrózní divadlo se odehrává pouze v neděli dopoledne, a kdo zaspí a přijde se podívat před obědem, najde jen rozrytou hlínu od kopyt a pneumatik.

Pastevci z podhorských luk přijíždějí často už v sobotu večer, protože na trhu platí jedno pravidlo: Kdo dřív prodá či nakoupí, dřív odjede domů. A tak skotskij rynok v severní části města (veliký zhruba jako dvě fotbalová hřiště) se plní od božího rána skotem, prasaty, kozami, ovcemi a koňmi – a hlavně obchodníky.

Často přijíždějí celé rodiny. Děti hlídají menší zvířata, ženy jezdí prodávat na nižnij rynok produkty jako je kumys, med a sýr.

Světlo se pomalu šíří a my jsme ve víru místního byznysu. Chlapík v bílé vysoké čepici nám nabízí berana, I když moc dobře ví, že jsme turističtí čumilové. Odmítáme a on ve svém úsměvu odhalí několik zlatých zubů, které – stejně jako jeho berani a ovce – patří mezi rodinné bohatství.

To se ovšem dá říci i o autech, která stojí zaparkovaná bokem od zvířat. Více než polovina by mohla nést nálepku veterán, pokud by se našel někdo, kdo by je jako veterány ocenil. Žigulíky a moskviče už také mají své nejlepší roky za sebou. Sem tam se ovšem objeví terénní lada nebo dokonce nějaký ten „japonec“. Ale opravdu jen občas.

Prodíráme se dál kolem koní, kterým se v již hřejícím slunci leskne srst. Oproti našim mi připadají hubení, ale stavba těla napovídá, že nestrádají. Kousek stranou zkoumají tři lidé u jednoho hřebce kopyta. Kůň stojí zavěšen v jakési konstrukci a zřejmě místní kovář mu opravuje podkovy. O kus dál jsou na prodej kožená sedla, kalhoty, biče a uzdy. Za zlomek ceny, za kterou by se daly pořídit u nás v Čechách.

Vracíme se kolem parkoviště, kde v kufru žigulíku spí šest selat a do neidentifikovatelného vozidla se snaží jeden z úspěšných kupujících nacpat kozu. Nakonec na zadních sedadlech skončily dvě. Seděly smířené s osudem a zvědavě vykukovaly ze staženého okna. Scéna jako z filmu Slavnosti sněženek.

Bloumáme už dost dlouho na to, aby nám začalo kručet v žaludku, a tak opouštíme scénu lemovanou zasněženými vrcholy Ťan Šanu a s očištěnými botami kráčíme na konec trhu na nějaký ten piroh a opravdový čaj ze samovaru.