Arménie je zatím neobjevená. Nadchne kláštery i granátovými jablky

Naše průvodkyně Zarine Aršakuni žije od roku 1993 v Česku a pracuje jako ředitelka Základní a mateřské školy ve Všestarech. Párkrát do roka si ale ráda zaletí do své původní vlasti a české turisty seznamuje s tím nejlepším, co v Arménii mohou poznat.

V současné době se sem létá přes Vídeň, kde bývá i několikahodinová pauza. To je ale také jediná menší komplikace. Z cílového letiště Zvartnots je to pak ještě jedenáct kilometrů do centra Jerevanu, hlavního města Arménie, kam jezdí přímý autobus.

Většinu turistů, natěšených na středověké památky, Jerevan na první pohled zaskočí. Ačkoli tu již v roce 783 před naším letopočtem stála pevnost Erebuni a setkávaly se zde staré obchodní cesty, po památkách tu dnes není ani potuchy. „Jerevan až do dvacátého století nebyl hlavním městem Arménie. Tím bylo ve středověku město Ani a pak Vagharšapat neboli Ečmiadzin, který je dodnes duchovním centrem země a sídlem hlavy Arménské apoštolské církve,“ vysvětluje Zarine Aršakuni.

V Ečmiadzinu najdete spoustu památek včetně katedrály svaté Matky Boží z roku 618, což z ní činí jednu z nejstarších dochovaných křesťanských staveb na světě. Navíc stojí na místě ještě staršího dřevěného kostela, zbudovaného v letech 301–303, kdy Arménie jako první stát na světě přijala křesťanství za státní náboženství.

V Ečmiadzinu se také nachází nejstarší chačkar neboli kámen z devátého století s vytesaným křížem. Na spousty dalších chačkarů pak narazíme po celé zemi. „Dříve je vztyčovali přímo na hranici, aby všichni, kdo k nám chtěli vstoupit, věděli, že toto je arménská a křesťanská půda,“ říká průvodkyně.

Teprve počátkem dvacátého století se Jerevan začal proměňovat z třicetitisícového městečka v arménskou metropoli.

„Do té doby tu stály nízké domy z hliněných cihel, obchody, kostely, lázně, dokonce i mešity. Město bylo obklopeno zahradami a cihlovým opevněním. V době sovětské nadvlády došlo k masivní výstavbě paneláků. Ambiciózní plán arménského architekta Alexandra Tamanjana, narozeného v Rusku, změnil podobu celého Jerevanu – vzniklo velké centrální náměstí Republiky, které lemují paláce z růžového kamene tufu, jehož největší naleziště se nachází právě v Arménii,“ vysvětluje Zarine Aršakuni.

V Jerevanu žije přes milion obyvatel, tedy prakticky třetina z celkového počtu. Dalších šest milionů Arménů je rozeseto po celém světě. Na největším přesidlování Arménů, ale také vyvraždění, se v letech 1915 až 1916 podepsali Turci a Arméni dodnes mluví o genocidě, kterou jim nemohou odpustit.

V Jerevanu tuto národní tragédii připomíná Památník arménské genocidy na kopci nad městem, dokončený v roce 1968. Hoří tu věčný oheň a jsou zde vytesána jména arménských měst a vesnic, kde se odehrály masakry. Jinak moderní metropole žije rychlým tempem, je plná aut, ale hustá doprava se dá snést díky širokým bulvárům a také mnoha parkům s osvěžujícími fontánami.

Jerevan také nebývá hlavním cílem pro turisty. Ti sem přijíždějí zejména kvůli klášterům a jsou ochotní strávit řady hodin v autobuse, aby se k nim dostali. Mnozí se za nimi vydávají i pěšky nebo autostopem, jenž je v Arménii velmi rozšířený.

Také my jsme se se Zarine, k níž se přidala i místní průvodkyně Nurik Sargsyanová, vydali za nezajímavějšími z nich. V paměti mi utkvěl především Khor Virap díky jeho romantické poloze s krásným výhledem na biblickou horu Ararat (5137 m n. m.). V klášteře pohanský král Tiridates III. věznil třináct let svatého Řehoře – jednal tak na popud Římské říše, která pronásledovala křesťany.

Do hluboké studny, kde Řehoř přežil jen zázrakem, mu tajně házela chleba jedna žena z vesnice. Podle legendy vladař nakonec onemocněl a vyléčit jej dokázala jedině Řehořova víra.

Roku 301 pak panovník ustanovil křesťanství oficiálním náboženstvím své země. Dalším arménským traumatem je již zmíněný Ararat, který je jejich národním symbolem, ale v současné době patří Turecku. Podle Bible na něm po potopě světa přistála Noemova archa a ta je spolu s Araratem zobrazena v arménském státním znaku.

Arméni mají od roku 2010 jednu raritu – nejdelší lanovou dráhu na světě, která vede z horské obce Halidzor ke klášternímu komplexu Tatev. Říká se jí Křídla Tatevu nebo také létající tramvaj a má podobu prosklené krychle, která se pohybuje na dvou lanech nad kaňonem řeky Vorotan. Její výstavbu v hodnotě třinácti milionů eur zafinancovali soukromí dárci, Arméni žijící v zahraničí.

Lanovka urazí 5752 metrů za dvanáct minut. Silný zážitek pak korunuje návštěva kláštera Tatev, jenž byl duchovním a politickým centrem jihovýchodní Arménie od svého založení v devátém století. Po třicetileté rekonstrukci si tu můžeme prohlédnout tři kostely, knihovnu, jídelnu a zvonkovou věž.

Další klášter z devátého století, Sevanank, tentokrát z černého kamene, se nachází na poloostrově Sevan u stejnojmenného jezera. Stal se místem pokání pro mnichy, kteří sem byli posíláni kvůli prohřeškům.

Sevan je s rozlohou 1262 kilometrů čtverečních největším jezerem Kavkazu. Arménům nahrazuje moře, jezdí se sem rekreovat a v bezprostřední blízkosti jezera také stojí řada hotelů a kempů. V Sevanu loví rybáři pstruhy, parmy nebo síha severního. Díky své poloze v 1900 metrech nad mořem je u něj i v létě chladněji, a ani jeho voda nedosahuje žádných vysokých teplot (v průměru osmnáct stupňů).

Pojedeme-li od kláštera Sevanank na sever, po zhruba 42 kilometrech se dostaneme do Dilidžanu, lázeňského města nazývaného místními Malé Švýcarsko. Leží v nadmořské výšce 1500 metrů obklopené bohatými dubovými lesy, což z něj učinilo oázu pro pacienty s plicními chorobami, ale také pro mnoho umělců, kteří sem jezdili za odpočinkem.

Ve středověku město patřilo arménským králům, známým horským střediskem se stalo až ve druhé polovině devatenáctého století. Bohatí Arméni si zde začali stavět typické vily se sedlovými střechami, pokrytými taškami, širokým zdobeným arkýřem a bílými stěnami.

Pouhých sedm kilometru odsud je další krásný klášter Haghartsin, zcela skrytý v kopcovité krajině, takže se věže několika jeho kostelů turistovi vyloupnou před očima až na poslední chvíli. Byl vybudovaný v jedenáctém až třináctém století několika generacemi arménských architektů a nabízí klid pro rozjímání.

Během cestování po zajímavostech Arménie nelze opominout výbornou a zdravou kuchyni. Jejím základem je lavaš, nekvašený tenký plochý chléb pečený na stěnách rozpálené hliněné pece zvané tonir. Nejčastějším pokrmem bývá dolma, což znamená nadívaný. Snad v každé restauraci nabízejí plněné vinné či zelné listy, případně další druhy zeleniny, ale také ovoce (jablka nebo kdoule). Náplň tvoří směs mletého hovězího či jehněčího masa s rýží nebo bulgurem a bylinkami.

Bylinek používají několik set druhů. Díky nim chutnají zeleninové saláty pokaždé jinak. Hostům se servírují misky s několika druhy salátu, jogurtovými zálivkami a sýry. Hlavním chodem bývají nejčastěji grilovaná masa – skopové, kuřecí ci vepřové, ale také vynikající ryby, k nimž se podává jen malé množství brambor nebo bulguru, který je běžnější než rýže.

Sladkou tečkou bývá paklava, obdoba turecké baklavy, z listového těsta a sekaných ořechů slazených medem. Tradičním arménským moučníkem je také gata, většinou z kynutého těsta s náplní připomínající naši drobenku. Lahodná je ghapama – vydlabaná dýně plněná rýží, sušeným ovocem, rozinkami, medem a skořicí, která se zapeče v troubě.

Arménie je převážně zemědělskou zemí, průmyslová výroba tu skončila s pádem Sovětského svazu, jehož součástí byla do roku 1991. Musíte tu ochutnat přinejmenším dva druhy ovoce – meruňku, která je mnohem sladší, než jsme zvyklí (Arménie je jejím skutečným domovem) a granátové jablko.

Podle pověsti každý jeho plod obsahuje 365 jader, tedy jedno pro každý den roku, aby nikdo nezemřel hlady. Nejlepší granátová jablka se sklízejí na jihu země u vesnice Nrnadzor. Plodí je marhaník granátový, který kvete třikrát do roka, ale pouze z pěti procent květů se urodí plody.

Z granátových jablek vám takřka na každém kroku vylisují šťávu. Mají blahodárné účinky díky velkému množství vitaminů, minerálů a stopových prvků a obsahují více antioxidantů než zelený čaj či červené víno. Ostatně Arméni z granátového jablka nabízejí i polosladké víno tmavě rubínové barvy. Nejoblíbenějším alkoholickým nápojem je tu ovšem brandy, jehož výroba destilací z bílých vinných hroznů sahá až do roku 1887. 

A nesmíme zapomenout ani na kávu. Vždyť u nás první kavárnu U Zlatého hada v Liliové ulici v Praze otevřel arménský obchodník Georgius Deodatus již v roce 1714. Pití kávy znamená v Arménii rituál. Vaří se v džezvě, měděné nádobě s rukojetí, a pije se slazená - a hlavně v klidu, vsedě, žádné pobíhání s kelímkem po ulici, jak je to běžné u nás.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Dovolená v zahraničí, Pobytové a poznávací zájezdy, On-line prodej zájezdů a letenek