Appalačská stezka vede 3500 kilometrů po východním pobřeží USA

Setkáte se tam jak s nadšencem, tak třeba s mentálně narušeným člověkem. V neposlední řadě i s medvědy, a to docela často. Příběhy lidí, kteří si dají cíl ujít celou trasu, jsou toho důkazem. Appalačská stezka je šestiměsíční túra přes hory a lesy úchvatnou a krásnou divočinou, kde jste odkázáni jen sami na sebe.

Pěší trasa ze státu Georgia po Maine nebo naopak. Túra se v USA stává rok od roku oblíbenější a vydávají se na ni tisíce lidí. Pouze jeden ze čtyř ji však dokončí. Málokdo se pak o její zdolání pokusí znovu.

Potkat nadšence, kteří po Appalačském pohoří šplhají měsíce sami, není těžké. V říjnu například najdete téměř s jistotou mezi státy Tennessee a Severní Karolínou dobrodruhy, kteří vyšli už v dubnu ze státu Maine na severu a do Georgie na jihu jim zbývá jen asi týden, respektive pouhých 180 kilometrů. Ti většinou zdárně a úspěšně dojdou do cíle.

Osmadvacetiletý tramp Diode vypadá vyrovnaně. Na stezce je už jako doma. On to vlastně pro něho domov na půl roku je. „Měl jsem nějaké trable, nemohl jsem se v životě v mnohém vyznat, dost jsem popíjel, nakonec přišly i drogy,“ svěřuje se.

„Jednoho dne jsem se sebral a vydal na cestu. Teď jsem tady, a vlastně je mi líto, že se zase budu muset vrátit do civilizace,“ tvrdí a dodává, že asi bude muset začít pracovat, a to se mu prý moc nechce.

Cesta k úspěchu na stezce spočívá ve správném naplánování. Trampové chodí v horách v nadmořské výšce 2000 metrů někdy sami celé týdny. Čas od času sejdou do okolních osad, městeček a vesnic, aby si doplnili zásoby, a pak se vracejí na stezku.

V hostelu Mountain Harbor potkávám vysloužilého 68letého učitele biologie Petera Mitchella, který má přezdívku Seeker (Hledač). „Každý den o něčem přemýšlím. O tom, co bylo, co bych měl udělat, rozebírám si mnoho momentů, na které jsem nikdy neměl čas,“ říká.

Napadá mě, jestli někdy neměl sám uprostřed lesů strach. „Ne, opravdu ne,“ usmívá se s jistotou. Medvěda přitom prý viděl asi osmkrát, naštěstí si pokaždé šel chlupáč svojí cestou. Jednou měl dokonce pocit, že ho medvěd jen doprovází. To ale mohou být po týdnech v horách i halucinace, stává se to často.

To je pak nejvyšší čas co nejdřív sejít do nějaké vesnice. Peter mně vysvětluje, že na stezce zbytečně nespěchá, aby neuklouzl, nebo se jinak nezranil. Když jsem ho potkala, měl za sebou už dva měsíce v jednom kuse.

Převážná většina trampů nedokončí stezku právě kvůli zranění, případně nezvládne samotu. Jít se navíc musí pravidelně, aby se 3500 kilometrů stihlo do října, protože pak už je v horách příliš velká zima. „Nezáleží na tom, jestli prší nebo je bouřka, musíte pořád pokračovat, ať se děje cokoliv,“ zdůrazňuje Peter.

Na Appalačské stezce byly pro turisty a trampy postaveny jednoduché dřevěné sruby jako přístřeší. Často tam najdete i tuláky či narušené lidi.

Jedenašedesátiletý Scott Podwell vypráví, jak v jednom srubu přebývala duševně nemocná žena. „Chtěl jsem tam přespat, ale ona na mě křičela, že mě tam nepustí. Tvrdila, že je královnou Anglie a že jí to všechno kolem patří.“

Scott raději přenocoval ve stanu, později se i od ostatních trampů o stejné ženě dovídal šťavnaté historky. I já jsem potkala muže a ženu, kteří mluvili pomateně a tvrdili, že si uprostřed lesů a hor hledají práci.

Byli značně vyčerpaní, bez jídla a bez peněz. Další trampové mi vyprávěli, že sruby, které byly postaveny, aby jim pomohly překonat stezku, využívají tuláci a pochybné existence jako přechodný domov, nebo aby se skryli před zákonem. Na stezce se podle ověřených informací dokonce dvakrát vraždilo.

Půl roku dovolené si hned tak někdo nemůže dopřát. Na stezce potkáte lidi, kteří už mají, jak se říká, vyděláno, nebo naopak studenty či čerstvé absolventy, kteří buď hledají práci, nebo ji naopak ztratili.

V neposlední řadě putují i důchodci. Je to velký sen a cíl mnoha nadšenců a dobrodruhů. Mají i spočítáno, že půl roku putování s dokupováním zásob a využíváním hostelů přijde na čtyři tisíce dolarů, tedy skoro na 77 tisíc korun.

„Appalačská stezka, to není jen cesta v horách, je to něco naprosto mimořádného, stezka má svoji duši a kulturu,“ říká zcela vážně majitelka hostelu Mountain Harbor. „Každý si s sebou nese zážitky, které by vydaly na knihu,“ dodává. Zážitky podle výpovědí zasvěcených velmi často změní jejich postoj k životu.