Sanfranciské mosty - Golden Gate Bridge

V roce 1921 si přívozy na konto zapsaly téměř osm set tisíc přepravených vozidel. Toto číslo vlivem překotného rozvoje automobilového průmyslu vyskočilo v roce 1930 na šest miliónů. S budováním mostů již nebylo možné déle otálet.

Most Golden Gate je bezesporu ikonickou dominantou města San Franciska a podle statistik jednou z  nejfotografovanějších staveb planety. Hned při první návštěvě tomuto tvrzení rádi dáme za pravdu. Jeho technicky jedinečná konstrukce, střídmá vznešenost a nevšední barva výrazně kontrastující s azurovou modří oceánu a svěží zelení přilehlých kopců, si získají srdce snad každého. Zvláštní mystickou náladu pak celkovému pohledu občas dodávají husté chuchvalce bílošedé mlhy povalující se kolem vstupu do zálivu.

Zrod mostu od samého počátku provázely nesnáze. Projekt se stal předmětem kritiky, spekulací a  pochyb odborné i laické veřejnosti. Milovníci přírody se obávali narušení přirozené krásy majestátného vstupu do sanfranciského zálivu a další měli strach, že most nebude schopen čelit silným zemětřesením, jimž je oblast často vystavena.

Železniční společnosti Southern Pacific, která měla pod kontrolou veškerou dopravu operující v zálivu, byl most trnem v oku. Jeho realizace znamenala jediné – pokles obchodu a následné velké finanční ztráty.

Po neustávajících tahanicích a odkladech se stavba v  lednu 1933 konečně rozběhla. Hlavním vedoucím projektu byl zvolen rodák z Cincinnati (Ohio), syn z umělecké rodiny německého původu, Joseph Baermann Strauss (1870-1938). V té době již velmi zkušený a známý architekt však stanul před věru nesnadným úkolem. Kromě financí na stavbu bylo třeba získat také povolení od americké armády, které území na obou stranách úžiny Golden Gate patřilo. Podmínkou bylo, že v případě války převezme armáda nad mostem vládu a její vozidla budou privilegovaně projíždět bez placení jinak běžně požadovaného mýtného.

Další nelehkou překážkou pro přípravu a realizaci plánů byly extrémní povětrnostní podmínky, kterým je úžina nepřetržitě vystavena – abnormálně silné oceánské proudy, prudké nárazy větru a časté pohyby země.

Přes své velmi bohaté konstruktérské zkušenosti Strauss v mnohém nebyl schopen svou funkci plně zastat. Jeho nákresy mostu Golden Gate Bridge se u většiny setkaly s odporem, ba dokonce výsměchem. Pod palbou kritiky byl Strauss nucen obrátit se o pomoc na mladého kolegu Irvinga Morrowa, jež nakonec byl tím, kdo mostu Golden Gate vtiskl jeho nezaměnitelnou ikonickou podobu.

Především nezvyklá červená barva, jež správně nese označení „Dulux International Orange“, je Morrowovým patentem. Původně ji zamýšlel pouze jako podpovrchový voděvzdorný nátěr, který měl později být ještě potažen další vrstvou pravděpodobně jiného běžného odstínu. Avšak místní si netradiční červenou zamilovali natolik, že se nakonec inženýr rozhodl další nátěry již neprovádět.

Prvky Morrowovy tvorby můžeme na mostě možnost spatřit také na pouličních lampách, pěších stezkách a mostních věžích. U prvních dvou jmenovaných se nechal architekt ovlivit tehdy oblíbeným stylem art deco.

Dalším odborníkem povolaným na pomoc Straussovi se stal profesor Charles Alton Ellis, rodák z Maine. Provedl komplexní matematické propočty celého projektu a pracím na samotné stavbě zasvětil tři roky svého života.

Z důvodu údajného mrhání časem a financemi byl jednoho dne Straussem propuštěn. Stalo se tak v době, kdy světem otřásala hluboká hospodářská krize a pracovní příležitosti pro inženýry téměř neexistovaly. Oddaný Ellis se rozhodl srdcem a pokračoval na stavbě dále bez uplatňování jakéhokoliv nároku na mzdu.  Přes svou bezmeznou píli a nevyčíslitelné zásluhy se žádného uznání ani slávy za svého života nedočkal a zůstal téměř neviditelný ve stínu Josepha Strausse.

Ačkoliv náročná stavba mostu Golden Gate trvala čtyři roky a dělníci pracovali ve velmi těžkých a často nebezpečných podmínkách, zapsala se do historie jako jedna s nejmenším počtem neštěstí. Velkou měrou se o tuto skutečnost zasloužil sám vedoucí projektu Joseph B. Strauss. Vynalezl pro stavebníky speciální pokrývku hlavy, jež se stala prototypem dnešních pracovních ochranných přileb. Dělníci byli dále vybaveni ochrannými brýlemi a krémem na ruce a obličej proti prudkému slunci a větru.

Asi nejvýznamnějším průkopnickým vynálezem Strausse byla speciální bezpečnostní síť natažená pod celou délkou mostu. Během stavby zachránila život celkem devatenácti dělníkům, kteří se do povědomí veřejnosti zapsali jako členové tzv. „klubu Napůl cesty do pekel“ (Half-Way-to-Hell Club).

Přes všechna opatření však 17. února roku 1937 došlo k tragické události. Dvanáct mužů pracujících na odstraňování forem pro odlévání betonu se i s částí lešení zavěšeného pod mostem zřítilo do ochranné sítě. Ta tolik váhy najednou neunesla, roztrhla se a dělníci se propadli do rozvířených ledových vod zálivu. Pouze dva z nich neštěstí přežili.

Golden Gate Bridge se za bouřlivého jásotu konečně otevřel veřejnosti 27. května 1937. V ten slavný den byl zpřístupněný jen pěším návštěvníkům, jichž se tehdy přišlo podívat neuvěřitelných dvě stě tisíc. O den později vyrazily na most dlouhý 2,7 km i automobily.

Dnes cestují mezi San Franciskem a krajem Marine County v šesti proudech, tj. ve třech každým směrem. U vjezdu do města se vybírá šestidolarové mýtné, které je vesměs používáno na místní údržbu. Podél vozovky vedou pěší stezky, oddělené bezpečnostní bariérou. Východní strana mostu je vyhrazena pro chodce a běžce, západní pro cyklisty. Procházka po něm je zážitkem a pro návštěvníky San Franciska téměř povinností.

Jako pěší jsme mýtného ušetřeni, avšak často krutou daň zaplatíme v podobě čelení silnému studenému vichru, dešti nebo proslulé mlze husté tak, že by se dala krájet. Když se ale nad zálivem rozsvítí sluníčko, srdce nám zaplesá a ihned pochopíme, proč jsou Američané na Golden Gate Bridge tak pyšní. Estetický zážitek.

Ač se o mostě mluví převážně v superlativech, nechvalnou pověst si vysloužil také jako místo častých sebevražd. Každým rokem se zde přes zábradlí vrhá do nebezpečného oceánu na několik desítek těch, kteří se rozhodli skoncovat se  životem.

Jejich počet každým rokem narůstá a rozhořčená veřejnost se snaží apelovat na odpovědné úřady, aby začaly problém řešit.  Město se chystá pod most nainstalovat záchranné sítě, podobné jako tenkrát používali Straussovi dělníci.

Autor : Eva Špačková