Panamský průplav - gigantické dílo uprostřed tropického pralesa

Po mnohých útrapách jako první Evropané spatřují tichomořské pobřeží. Světu se tak otevírá dlouho hledaná a oproti jiným mnohem lehčeji schůdná vojenská, obchodní a migrační cesta mezi Atlantickým a Tichým oceánem. Po následující staletí proudí po vzniklých stezkách mezi dnešním Panama City (Ciudad de Panama) a námořními přístavy na Karibiku zlatem a cizokrajnými přírodními produkty obtěžkané mulí konvoje. Odtud se zboží nakládá na paluby obchodních lodí mířících dále na sever do New Yorku či přes Atlantik do Evropy.

Rok 1848. Na severoamerickém Západě propuká kalifornská zlatá horečka. Kapacita dosud používaných cest se ukazuje být pro nevídaný příliv honců za pokladem a pro nadměrné náklady proudící napříč Panamskou šíjí nedostačující. Na řadu přichází budování rozsáhlého projektu panamské železnice, jež je uvedena do provozu roku 1855.

Již od dob Balboovy úspěšné pionýrské expedice si mnozí pohrávali s myšlenkou vytvoření vodní cesty mezi Atlantikem a Pacifikem. O první pokus budování průplavu se přihlašují Francouzi. Píše se rok 1880. Pod vedením Ferdinanda de Lessepse, zkušeného stavitele Suezkého průplavu, se kola náročných budovacích prací dávají do pohybu. Pro spojení dvou zmíněných oceánů volí Francouz plán jednoúrovňového kanálu. Tato volba se však v oblasti exponované silným sezónním dešťům a následným častým dramatickým sesuvům půdy ukazuje jako nešťastná.

Přidává se epidemie malárie a žluté zimnice, jež  si vybírá vysokou daň v podobě tisíců životů tvrdě pracujících dělníků. Lesseps vymáhá od francouzských sponzorů na financování projektu přehnaně vysoké částky. Těžkostí přibývá a roku 1890 dochází k bankrotu a zmrazení stavebních operací.

V roce 1904 na scénu vstupují Spojené státy americké. Pod záštitou prezidenta Theodora Roosevelta zakupují od Francouzů rozestavěný projekt a práce na průplavu se znovu naplno rozbíhají. Tentokrát, poučeni z chyb svých předchůdců, volí projektanti plán kanálu se stupňovitým systémem zdymadel, který Lesseps odmítl použít.

Pro jeho správný chod je nutné zajistit dostatečný zdroj vody na plnění jednotlivých plavebních komor. Roku 1913 je tedy vybudována hráz na řece Chagres, jež protéká severo-východní částí oblasti kanálu. Vzniká ohromné jezero Gatún, jehož hladina dosahuje 26 m nad úrovní přilehlých oceánů. Díky nádrži lze regulovat množství  vody v komorách a umožnit lodím hladké proplutí z jednoho konce kanálu na druhý. Celý systém funguje čistě na bázi zemské gravitace, pouze vrata propustí jsou poháněna elektřinou z místních malých hydroelektráren.

Američtí stavitelé se dokáží vypořádat se specifiky panamského klimatu a zrádnými přírodními podmínkami mnohem lépe než jejich francouzští předchůdci. Oproti nim jsou navíc již ve výhodě znalosti zdroje šíření malárie a žluté zimnice a způsobu, jak nákazám předcházet.

15.srpna 1914 slavnostně proplouvá kanálem první loď – nákladní plavidlo SS Ancon. Spojené státy americké mají průplav ve své správě do 31.12.1999. Poté nadobro přechází administrativa, údržba veškeré operace do rukou Panamy.

„The Big Ditch“ („Velká strouha“ či „velká škarpa“, jak se průplavu přezdívá) bezesporu patří k přelomovým projektům, které změnily svět. Dříve musely všechny lodě směřující z jednoho amerického pobřeží na druhé putovat až na samý jih k mysu Horn a čelit nebezpečným proudům Magalhaesova průlivu. Díky kanálu dochází k nesrovnatelnému zkrácení doby plavby a ušetření velkého množství paliva. Jen pro představu, z kalifornského San Franciska do New Yorku už to po moři není nekonečných 22 500 km ale pouhopouhých 9 500 km!

Plavba 82 km dlouhým kanálem trvá přibližně 8-10 hodin. V počátcích se provoz omezoval pouze na denní dobu mezi východem a západem slunce. Od roku 1963 mohou lodě díky umělému osvětlení proplouvat nonstop. Brzy zrána vyráží plavidla od Panama City na sever, odpoledne se pak doprava obrací opačným směrem, od města Colón u atlantického ústí na jih.

4.července 2010 absolvovalo cestu kanálem miliónté plavidlo od chvíle zahájení provozu. Odhadovaný počet lodí třídy PANAMAX (prům. délka 294 m, šířka 32 m), tedy speciálně konstruovaných pro operování v průplavu, je 14 000 ročně.

V posledních letech probíhá v místech propustí rozsáhlý projekt rozšiřování průplavu přistavěním dalších komor pro objemnější lodě. Práce by měly být dokončeny na počest stého výročí otevření kanálu v létě 2014.

Panama Canal se stal za dobu své existence pojmem a davy zvídavých turistů se za ním sjíždějí z celého světa. Jejich cesta nejčastěji vede přes město Panama City ke zdymadlům Miraflores. Zde ze zastřešené divácké tribuny mohou za procítěného skandování místního komentátora sledovat, jak masívní nákladní lodě za pomoci elektrických lokomotiv překonávají jeden z celkových tří „schodů“ propusťového systému. Součástí komplexu Miraflores je také malé muzeum věnované historii stavby průplavu a novodobému projektu jeho rozšiřování.

Malá část expozice se zabývá otázkou ekologie. Ti, co se chtějí dozvědět něco více o floře a fauně hustých tropických pralesů, jež kanál obklopují, pokračují ve svém putování dále na sever do vísky Gamboa. Několik specializovaných společností odsud organizuje poznávací plavby po jezeře Gatún. Loďky s návštěvníky  brázdí vody rozsáhlé umělé nádrže a cestou míjejí rypadla, pracující na rozšiřování a hloubení průplavu, a ohromné nákladní a výletní lodě putující mezi oceány. Břehy bujně porostlé rozmanitou vegetací se hemží opicemi, lenochody a barevnými ptáky. Tu a tam se na souši vyhřívá krokodýl.

Autor : Eva Špačková