Národní parky Tortuguero a Manuel Antonio - přírodní perly Kostariky

Tento do mlhy zahalený a bohatou zelení oplývající pobřežní národní park se rozkládá na karibské straně Kostariky v zóně široké záplavové planiny. Bohaté roční srážky o průměru 6400 mm napájejí množství kanálů, jejichž spletí je park protkán.

Nížiny střídají směrem do vnitrozemí zalesněné kopce, jež jsou výsledkem dávné sopečné činnosti. Nejvyšší z nich dosahují výšky kolem 300 m, např. Tortuguero a Lomas de Siempre. Tortuguero, často přezdívaný jako „mini-Amazonie“, má díky svým 11 různým typům prostředí (deštný prales, mangrove, bažiny, pláže, laguny aj.) nevídaně bohatou biodiverzitu. Se svou rozlohou 31 174 ha je domovem asi 400 druhů ptáků, 60 dosud známých druhů žab, 30 druhů sladkovodních ryb, 3 druhů opic a také ohrožených kapustňáků.

Na březích řeky, jež nese stejné jméno jako park sám – Tortuguero, lze často zahlédnout kajmany a krokodýly. Na okolo ležících kmenech stromů se slunění oddávají sladkovodní želvy.

Ročně do parku zavítá na 50 tisíc návštěvníků, aby se na loďkách plavili po kanálech a sledovali život zvířat ve volné přírodě. Zvláštním lákadlem je pozorování želv při kladení vajec. Tortuguero je nejdůležitějším místem pro rozmnožování zelené mořské želvy v celém Karibiku. Každoročně jich sem připlouvá a hnízdí kolem 40 tisíc. Z celkových osmi mořských druhů želv, které existují na celém světě, šest hnízdí v Kostarice, čtyři z toho právě zde v Tortuguero.

Správa parku sídlí ve stanici Cuatro Esquinas nedaleko městečka Tortuguero. Hned za ní začíná jediná pěší stezka El Gavilan. Blátivý dvoukilometrový okruh prochází vlhkým tropickým pralesem a pokračuje dále po pláži. Běžně je tu možné zahlédnout zelené papoušky a opice. Cesta má dobré značení a služby průvodce nejsou třeba.

Od března do října mohou návštěvníci parku pozorovat 180kilogramové želvy zelené, jak těžce vylézají z moře na břeh, v písku pláže hloubí hnízdo, kladou do něj v průměru 200 vajec o velikosti tenisového míčku a poté se znovu zcela vyčerpané „vrhají“ zpět do napěněných vln. V tomto případě každý z návštěvníků musí být doprovázen zdejším průvodcem.

Nutno dodat, že používat při fotografování blesk je přísně zakázáno. Dalším příhodným obdobím pro zavítání do Tortuguero je únor až červenec, kdy nastává čas hnízdění dalších druhů želv.

Přestože Tortuguero leží daleko od civilizace a dostat se k němu je možné pouze lodí nebo letadlem či helikoptérou, patří mezi tři nejnavštěvovanější národní parky Kostariky.

Parque nacional Manuel Antonio je se svou rozlohou 16,25 km2 druhým nejmenším národním parkem Kostariky. Nachází se na pobřeží Tichého oceánu, nedaleko na jih od města Quepos v provincii Puntarenas a týmž směrem 132 km od hlavního města San José. Svým ustavením v roce 1972 park ochránil velmi krásnou a přírodně cennou oblast před srovnáním se zemí a přeměněním v luxusní letoviska a přímořská kondominia.

Manuel Antonio nás ohromuje svou nesmírně působivou scenérií – malebné zátoky, bílé písečné pláže, bujná vegetace tropického lesa, v pozadí vysoké hory. Úzké ústí řeky Río Camaronera do moře odděluje vstup do parku od malé vesnice, která nese stejné jméno. Zde u vstupu si můžeme prohlédnout venkovní přírodně-historické muzeum a pronajmout místního profesionálního průvodce-přírodovědce.

Parkem se vinou dobře značené stezky, které propojují jednotlivé pláže s pralesem a skalnatými výběžky. Od vstupu je to asi 30 minut chůze k první z pláží Playa Ospadilla Sur, opředenou mangrove a přílivovými jezírky, kde se dobře šnorchluje. Pláž se protahuje v pevninskou šíji, tzv. „tombolo“, která se rozšiřuje v zalesněný poloostrov. Stezka tu dále pokračuje k výběžku Punta Catedral, odkud se nabízejí úchvatné pohledy na Pacifik a okolní skalnaté ostrůvky, obývané pelikány.

Pokud poloostrov obejdeme, dostaneme se na druhou ze zdejších pláží, zvanou Playa Manuel Antonio. I ta nabízí vynikající příležitost k šnorchlování. Nalezneme zde také pasti na želvy, pocházející z předkolumbovských časů. Vytvořili je tehdejší Quepoané vytesáním do skal.

Když při přílivu stoupla hladina moře a želví samice se snažily dostat na pláž, aby zde nakladly svá vejce, dostaly se nevědomky přes bariéru těchto kamenných pastí. Když znovu voda poklesla, zůstaly v nich uvězněné. V některých případech též lidé používali jako vnadidlo napodobeniny želv z balzového dřeva. Kdo si chce ušetřit cestu kolem poloostrůvku, může použít zkratku a dostat se k Playa Manuel Antonio přímo vnitrozemím.

Nedaleko odsud stojí návštěvnické centrum, které poskytuje pitnou vodu a mají zde i sprchy pro návštěvníky pláže. Za pláží se stezka rozdvojuje. Strmá pěšina vede dolů k tiché Playa Puerto Escondido. Horní vidlička se šplhá k nádhernému výhledu z útesu. Čtvrtou a poslední pláží je Playa Playita.

Ti, kdo se pro návštěvu paku rozhodnou, určitě potvrdí, že statistické údaje, týkající se zdejší neuvěřitelně bohaté biodiverzity, vůbec nepřehánějí. Pokud zůstanou celý den, uvidí mnohé z uváděných 109 druhů savců a 184 druhů ptáků. Jen namátkou opice vřešťany, kosmany a malpy, možná i lenochody (obzvláště na vnitrozemím vedoucí stezce Perezoso - španělský výraz pro „lenochoda“), oceloty, říční vydry, paky, aguti, pásovce, koati, bazilišky, leguány, tukany, supy, andulky, papoušky ara, jestřáby, delfíny a mnohé další.

Přestože je park Manuel Antonio tak malý, zájem o něj mezi návštěvníky je obrovský. Aby nedocházelo k nadměrnému narušování zdejšího křehkého ekosystému, museli místní správci začít počet turistů regulovat. Denně může vstupní branou parku projít maximálně 600 lidí, o víkendech je toto číslo posíleno na 800, pondělky jsou zavřené.

Autor: Eva Špačková