Článek
Historie a současnost
Kostarické pralesy obývali lidé již před více než 10 000 lety. Oblast dlouho sloužila jako křižovatka amerických kultur. V roce 1502 na své čtvrté a poslední objevné cestě do Nového Světa po ničivém hurikánu nouzově zakotvil v místech dnešního přístavního města Puerto Limón Kryštof Kolumbus.
Zatímco čekal na opravu poškozené lodě, vykonal několik expedic do nitra země a setkal se s vstřícnými přátelskými domorodci, od nichž výměnou získal mnoho vzácných darů. Později prohlásil, že tolik zlata, kolik za dva dny spatřil v neznámé končině, neviděl za celé čtyři roky strávené ve Španělsku.
Horké prameny jsou v Kostaice velkým lákadlem
Okouzlen bohatstvím objeveného ráje, Kolumbus požádal španělskou korunu, aby jej jmenovala tamním guvernérem. Titul však nakonec získal jeden z jeho rivalů a rodák z Janova sám po návratu z výpravy nemocen a znechucen královskou politikou roku 1506 zemřel. Kruté bylo zjištění Kolumbových dobyvačných následovníků, že země, již mořeplavec opěvoval, ve skutečnosti žádným zlatým dolem není, a že její obyvatelé mají k líčené přívětivosti hodně daleko.
Nehostinné, hmyzem zamořené bažiny, vysoké hřebeny lemované bouřlivými vulkány a neprostupná džungle jim připomínaly spíše peklo. Sporou na nerostné suroviny a domorodou pracovní sílu označili Španělé oblast v celé Americe za nejchudší, nejmizernější a pro své záměry naprosto nezajímavou.
Až teprve v 60. letech 16. století založili ve vnitrozemí v místech pozdějšího města Cartago malou komunitu. Její hlavní náplní se stala kultivace úrodné vulkanické půdy náhorní plošiny Meseta Central.
Opičky jsou často fotografované
Střední Amerika vytvořila volně spravovanou kolonii s politicko-vojenskou základnou v Guatemale a biskupstvím v Nikaragui. Kostarika se opět s přihlédnutím ke své bezvýznamnosti stala pouhou opomíjenou provincií. Namísto velkých pozemků, výnosných těžebních dolů a velkolepých pobřežních měst vyrostly v oblasti životadárné náhorní plošiny malé vesničky.
Koloniální život se zaměřil na zemědělství a pěstování kukuřice, fazolí a banánů pro potřeby místních obyvatel a výrobu cukru, kakaa a tabáku pro obchod se zahraničím, zvláště pak se zámořskými státy. Poklidný život vesničanů znepříjemňovaly čím dál častější nájezdy domorodých kmenů a útoky pirátů.
V roce 1723 došlo k mohutné erupci sopky Irazú, která zdecimovala město Cartago. Následně vznikla nová významná a dnes stále existující sídla Heredia, San José a Alajuela.
Pláže lákají k odpočinku
V roce 1821 se Amerikám podařilo vyprostit ze španělského područí a kolonie nově nabyvší svobodu spojily se ve svazek República Federal de Centroamérica. Kostarika tuto unii v roce 1938 opustila a jako nezávislá se dále formovala pod vedením Juana Mory Fernándeze.
Na tukany je možné si sáhnout
19. století bylo pro Kostariku obdobím velkých proměn. O to se postaral zázrak zvaný káva. Již roku 1808, kdy byly do Kostariky dovezeny kávovníky z Kuby, jevil se obchod s tímto artiklem jako velmi výnosný. Kostarická vláda na podporu pěstování kávy začala sazeničky svým farmářům nabízet zdarma.
Na sklonku století byla již více než jedna třetina půdy náhorní plošiny a jejích údolí osázena kávou, která v té době pokrývala 90% veškerého exportu. V současnosti se na území státu nachází zhruba 130 tisíc kávových farem.
Oblíbené jsou i vodní sporty
S rozvojem pěstování kávy a jejího exportu vyvstala potřeba zajištění efektivní dopravy, jako jediné vhodné řešení se jevilo položení železnice. Přes ohromné nesnáze byla železnice nakonec roku 1890 dobudována, avšak s velikými finančními ztrátami.
Zajímavostí a pro Kostariku velkým přínosem bylo zavedení velkopěstování banánů podél konstrukce tratě jako levného zdroje potravy pro pracovníky. „Fincas“ – banánovníkové plantáže pohltily rozsáhlé plochy nížinných lesů a produkce podlouhlých plodů ve žluté slupce svým objemem nakonec předčila do té doby velmi lukrativní obchod s kávou. V roce 1913 propukla v oblasti Karibiku epidemie banánové plísně, která vyřadila velké množství plantáží z provozu. Dodnes však produkce banánů zajišťuje zdroj důležitých kostarických příjmů.
Pro jízda do okolí je kůň oblíbeným prostředkem
Na sklonku 19. století uvalil tvrdý vůdce Tomas Guardia v zájmu získání prostředků na sociální reformy na kávové magnáty vyšší daně. Díky tomu se mohla Kostarika počátku 20. století pochlubit bezplatným školstvím a garantovanou minimální mzdou. Události odstartované rokem 1940 nadobro odklonily Kostariku na cestu vstříc demokracii.
Flóra je zde překrásná
Prezident Rafael Angel Calderón naprosto zklamal očekávání elity, když se postavil na stranu pracující třídy a chudých a dal podnět k vytvoření silné aliance mezi dělníky a církví.
Vzrůstající napětí vyústilo v občanskou válku, do níž se vojensky připojila také Nikaragua a USA. Boje trvaly dva měsíce a vyžádaly si na dva tisíce obětí. Do čela nové dočasné vlády se postavil pěstitel kávy a utopický demokrat José Figueres Ferrer. V roce 1949 nadobro rozpustil armádu, již považoval za hlavní nástroj ohrožování demokracie.
Došlo ke zrušení vojsk, byla také vydána konstituce, která mimo jiné zajišťovala hlasovací právo ženám, černochům, zástupcům domorodých skupin a čínským menšinám. Jeho další výnosy uvalily daňovou povinnost na bohaté vrstvy, přispěly ke znárodnění bank a konečně k vybudování moderního sociálně silného státu.
Vodopády mají své kouzlo
Nadměrná produkce a následné přehlcení trhu kávou způsobila v 70.letech pokles její ceny. Kostarika začala hledat zdroj svých hlavních příjmů jinde. Export aromatických zrnek vystřídal import turistů. Stát se dále rozhodl jít „zelenou cestou“ a zaštítil značnou část svého přírodního prostředí ochranou.
Téměř jedna třetina území Kostariky je dnes pod patronací nějaké z bezpočtu ekologických organizací. Dokonce i soukromí vlastníci zakládají na svých pozemcích chráněné rezervace.
Někdy příště si povíme další zajímavosti o této nádherné zemi ...
Autor: Eva Špačková