Článek
Ruslan Akhemtsafin miluje přírodu a focení. Honit se za něčím, jako je třeba polární záře, je pro něj tedy ideálním spojením těchto dvou vášní. Říká, že focení tohoto nevyzpytatelného úkazu lze přirovnat ke sportu. Člověk musí průběžně sledovat informace, které by mu mohly napovědět, zda je výskyt polární záře v daný čas pravděpodobnější, pak vyrazit do akce a čekat na štěstí.
Sedmatřicetiletého fotografa neodradí od vidiny krásných snímků a splněného cíle ani padesátistupňové mrazy, medvědi a vlci. Když se vydává do divoké přírody, vyzbrojuje se loveckými noži. Tentokrát, když mířil do oblasti východní Sibiře dostihnout polární záři, si vzal dokonce malý samurajský meč, aby se případnému setkání s hladovými šelmami ubránil.
Použít meč naštěstí nemusel, čemu se ale nešlo vyhnout, byl mráz. Kromě sebe oblékl Akhemtsafin také svůj fotoaparát, a to do speciálního kožešinového pouzdra, které pro tyto účely vyrobil. Na to, že jemu při focení v zimní přírodě omrzá tvář a končetiny, si prý už zvykl.
Značné nepohodlí se však vyplatilo. Odměnou za něj je nadšenému fotografovi série snímků, na kterých polární záře tančí na noční obloze ve svých typických barvách — zelené, červené i fialové. Pod ní je hladce bílá zasněžená krajina.
Právě fotografie je podle Akhemtsafina tím, co dokáže ukázat i věci, které slovy nelze popsat. Díky tomu se o svůj silný zážitek může podělit s ostatními. A to je na ní krásné.
Polární záře se nejčastěji vyskytuje v období mezi zářím a březnem. Je však dosti nepředvídatelná. Mezi země s nejvyšším výskytem patří mimo jiné Norsko, Finsko, Island, Kanada či Aljaška.