Alpy nad Sočou nesou dodnes stopy Velké války

Výlet do minulosti se v tomto případě dá snadno spojit s aktivitami v přírodě, vydáte-li se po více než pět set kilometrů dlouhé Cestě míru (thewalkofpeace.com). Značená stezka se symbolem letícího ptáčka vede z Julských Alp až do italského Terstu na pobřeží Jadranu a má řadu odboček východním i západním směrem. Vzhledem ke kulturnímu a historickému dědictví, které je na ní soustředěno, se Cesta míru uchází o zápis na seznam UNESCO.

K některým z více než tří stovek památek na první světovou válku se dostanete autem, k jiným musíte pěšky - vojáci se totiž často pohybovali ve složitém terénu kolem dvou tisíc metrů nad mořem.

Pokud chcete dějiny poznat „na vlastní kůži“, ale nemáte příliš času, vypravte se do některého z muzeí pod širým nebem. Přímo u parkoviště na hřebenu Kolovrat můžete navštívit rekonstruovanou soustavu zákopů a bunkrů, které byly součástí italského opevnění.

Skanzen ve výšce přes tisíc metrů nad mořem je přístupný zdarma po celý rok čtyřiadvacet hodin denně. Od obce Tolmin v údolí řeky k němu vede silnice s dlouhým stoupáním. Pozice na Kolovratu byly jedním z klíčových bodů v poslední, dvanácté bitvě na Soči (italsky Isonzo). Po téměř třiceti měsících od otevření italské fronty při ní v říjnu 1917 rakousko-uherské a německé jednotky zatlačily Italy až na Piavu, kam se přesunulo další dějství Velké války.

Než se vydáte do kopců doslova provrtaných chodbami a jeskynními kryty, takzvanými kavernami, můžete si na informačních tabulích prohlédnout náčrtky od tehdejšího nadporučíka a pozdějšího vojevůdce nacistického Německa Erwina Rommela s rozmístěním německých alpských oddílů a plánem na útok vedený přes svahy Kolovratu k vrcholu hory Matajur (1642 m n. m.) na slovinsko-italské hranici.

V průvodcích po místech, kudy prošly dějiny, se obvykle píše, že „dneska už si málokdo dokáže představit, co se zde odehrávalo“, jenže tady to neplatí. Zvlášť když procházku labyrintem zákopů doplníte návštěvou muzea v Kobaridu (italsky Caporettu), městečku, které dalo rozhodující bitvě na Soči název a o kterém se podrobněji zmíníme později. Fyzicky zdatnější výletníci mohou od parkoviště Kolovrat vystoupat až na blízkou hraniční horu Na Gradu (Monte Poclabuz) vysokou 1114 metrů, o niž se také bojovalo.

Podle zápisů ve vrcholové knize sem míří především Italové, kteří porážkou na sočské frontě utrpěli národní trauma. Necelý kilometr odtud, již na italské straně, postavili pomník svému prvnímu padlému vojákovi, kterým se 24. května 1915 stal Riccardo Di Giusto. Monument stojí na místě, kde zemřel - u cesty, po níž probíhalo zásobování armády. Z vrcholu Na Gradu k němu dorazíte za necelou čtvrthodinu, ale zpátky vzhledem k převýšení počítejte s dvojnásobkem času.

Pěšinky vyšlapané turisty vedou od parkoviště Kolovrat i na Trinški vrh (Monte Piatto), který italští dělostřelci bránili za cenu obrovských ztrát. Místa, která se před více než sto lety topila v krvi, nabízejí řadu krásných vyhlídek na obě strany hranice. Při pohledu na horské velikány si dokážete představit, jak obtížné muselo být dopravit nahoru zbraně, munici, jídlo či lékařskou pomoc, zvlášť v zimě, kdy sněhová pokrývka dosahovala několika metrů. Řadu vojáků nezabily zbraně nepřítele, ale laviny.

Jak je vidět na fotografiích ve zmíněném Kobaridském muzeu (kobariski-muzej.si), v jehož budově za války sídlil italský válečný soud, armáda k přesunům materiálu využívala nejen koně, ale také psy.

Obrazová dokumentace, která v expozici dominuje, je natolik komplexní, že na vás válečné hrůzy dolehnou v plné síle. Vyfoceni jsou přeživší s děsivým zraněním obličeje či průběh amputace zápěstí v primitivních podmínkách.

Působivý je dvacetiminutový dokument, který si lze nechat v kinosále promítnout i v české verzi. Když člověk pozná podmínky, v nichž se v Alpách bojovalo, připadá mu válečné běsnění o to nesmyslnější.

Muzeum, které bylo v roce 1993 oceněno Radou Evropy a nominováno na Evropské muzeum roku, vypráví příběhy vojáků všech národností, které na sočské frontě bojovaly - Italů a zástupců států rakousko-uherské monarchie.

Zmíněn je ale například i americký spisovatel Ernest Hemingway, který působil o něco později jako dobrovolník Červeného kříže na italské straně. V muzeu se v několika jazykových verzích prodává jeho román Sbohem, armádo, kde popisuje události na sočské frontě a bitvu u Kobaridu.

Vystavena je řada úryvků vojenských deníků a v jedné z instalací, která má podobu kaverny, si můžete vyslechnout dopis italského alpina (vojáka vycvičeného k boji v horách) svému otci.

Není bez zajímavosti, že do bojů zasáhly lehké pěchotní zbraně a minomety z plzeňského podniku Škoda a také „pětatřicátníci“, příslušníci 35. pěšího pluku, rovněž z Plzně, o němž složil známou písničku Karel Hašler. Co se týká zbraní a munice, součástí expozice je jich celá řada včetně granátů, které se plnily smrtícím plynem.

Sbírky však obsahují také předměty denní potřeby jako polní lahve, nádoby na transport jídla či mlýnek na kávu. Mezi artefakty často vystavovanými i v soukromých muzeích, kterých je na Cestě míru nespočet, se objevují například mince, fotografie nebo dopisy. Mnohé z nich byly nalezeny až desítky let po válce, někdy přímo v domech, které během bojů na Soči museli jejich obyvatelé dát k dispozici armádě.

Dominantou kopce nad Kobaridem se v říjnu 1938 stala kostnice ve tvaru tří pravidelných osmiúhelníků s kostelem sv. Antonína uprostřed. Z okolních vojenských hřbitovů sem byly přeneseny ostatky více než sedmi tisíc italských vojáků, jejichž jména jsou vytesána do tabulek z nazelenalého serpentinu na obvodu stavby. Tu slavnostně otevřel někdejší voják ze sočské fronty, fašistický diktátor Benito Mussolini.