Alkohol tu teče proudem. Nejen díky němu si exotický ráj zamilovali i Češi

Nejčastější vstupní bránou do Dominikány je Punta Cana. Není tomu tak dávno, zhruba 50 let, kdy na místě populárního letoviska nebylo prakticky nic kromě neprostupné džungle, několika rybářských vesnic a osamělého písečného pobřeží. Právě v krásných plážích spatřili developeři velký potenciál a koncem 60. let tu Američané začali skupovat pozemky.

V roce 1971 tady vznikl první hotel a další resorty začaly vzápětí růst jako houby po dešti. Když počátkem 80. let otevřelo mezinárodní letiště Punta Cana, bylo poměrně jasné, že z kdysi netknuté krajiny vznikne ohromné a nablýskané letovisko. A kdo ho v posledních letech navštívil, dobře ví, že tu stojí jeden hotel vedle druhého.

Pravá a autentická Dominikánská republika to rozhodně není, za tou musejí turisté vyrazit dále na západ, kolem plantáží s cukrovou třtinou, která se pěstuje právě v tomto cípu ostrova Hispaniola. Koneckonců k ní odkazuje i název letoviska Punta Cana - punta je mys a cana cukrová třtina.

Podél jižního pobřeží, kolem měst La Romana a San Pedro De Macoris, vede silnice až do dominikánské metropole Santo Domingo. Neočekávejte od ní však uhlazené uličky a velké historické centrum s množstvím památek. Jde o rušné a poměrně špinavé město.

Podle některých pramenů jde o oblast s nejdelším evropským osídlením v Americe, ačkoli španělští kolonizátoři v čele s Kryštofem Kolumbem se vylodili při severním pobřeží Hispanioly, kde založili osadu La Isabela. Ta se nacházela nedaleko města Puerto Plata. Odsud conquistadoři pokračovali přes vnitrozemí ostrova na jih, kde založili Santo Domingo. Zcela jednoznačně tedy byla metropole prvním významným centrem evropské moci v Novém světě.

Španělé odsud pokračovali v osidlování dalších oblastí Karibiku i kontinentální Ameriky. Napoví to, jak významným centrem Santo Domingo bylo, a že hlavní architektonické památky pocházejí z koloniální doby.

Město také sloužilo jako přestupní stanice pro africké otroky, se kterými se tu obchodovalo dávno předtím, než byli první z nich posláni do kolonií v Severní Americe. V roce 1521 proběhlo nedaleko Santo Dominga i první povstání otroků, kteří pracovali na plantáži se třtinou. Bylo velmi rychle potlačeno a mělo za následek mnohem striktnější zákony, které otroky ještě více zbavovaly jejich práv.

Nedaleko ústí řeky Ozamy můžete vstoupit do starého centra Santo Dominga branou, kterou do města přicházeli i otroci. Jen několik kroků odsud se nachází první španělský opevněný palác, který byl v Americe postaven. Alcázar de Colón je společně se čtvrtí Ciudad Colonial zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a jde o jedinou známou rezidenci Kolumbovy rodiny - obývaly ji celé tři generace, patrně až do konce 16. století. Palác je běžně přístupný turistům a jde o jednu z nejnavštěvovanějších památek hlavního města.

Dalšími významnými stavbami jsou například pozůstatky obranné linie města, jako je pevnost Ozama, hlavním svatostánkem je bazilika Santa María la Menor. Jde o nejstarší katedrálu, která se na americkém kontinentu nachází. Její stavba započala roku 1514 a o půl století později si v ní při obléhání města zřídil hlavní štáb anglický korzár Francis Drake. I díky tomu unikla zničení, na rozdíl od mnoha jiných staveb.

Ačkoli se mnohé státy v posledních letech stavějí ke koloniální minulosti odmítavě a aktivisté odstraňují sochy dávných historických osobností, které jsou z dnešního pohledu přinejmenším problematické, v Dominikánské republice to neplatí. Alespoň prozatím.

Kolumbus přitom na Hispaniole povraždil množství Taínů, příslušníků indiánského etnika, které obývalo oblast Velkých a Malých Antil před příchodem Evropanů. Navzdory tomu má mořeplavec na předměstí Santo Dominga ohromný památník nazvaný Kolumbův maják.

Jde o megalomanskou brutalistní stavbu, která byla odhalena v roce 1992 u příležitosti pětistého výročí Kolumbovy první mořeplavby zahájené roku 1492. Výstavbu objektu financovaly státy Latinské Ameriky. Do Karibiku zkrátka nechuť k historickým osobnostem ještě nedorazila, nebo alespoň ne v takové viditelné míře.

Nedaleko památníku se nachází nejhezčí místo v celé oblasti, a to nevelký národní park Three Eyes. Jde o otevřenou vápencovou jeskyni, kterou tvoří několik nádherných jezer. Ve španělštině se jim říká ojos neboli oči - odtud onen tajemný, leč trochu zavádějící název. Ve skutečnosti totiž jezera nejsou tři, ale čtyři. Napájí je podzemní řeka a návštěvníci si tu mohou prohlédnout stalaktity i stalagmity.

Jezera nápadně připomínají mexické cenotes, zatopené krasové jeskyně. Na rozdíl od nich se ale v místních tyrkysových očích nevykoupete a obdivovat je můžete jen za hezkého počasí. Pokud dorazíte do Dominikánské republiky v období dešťů nebo se kolem prožene hurikán, může se vám stát, že se do parku nedostanete.

Tři oči, ve španělštině Los Tres Ojos, patří mezi nejnavštěvovanější místa celé země a dokazují, že právě příroda hraje na Hispaniole naprostý prim.

V porovnání s okouzlujícími jezery Santo Domingo ostře kontrastuje. Budovy jsou trochu omšelé a všude nad ulicemi se jako hadi vinou tlusté černé kabely elektrické sítě. Až pod nimi budete procházet, možná si položíte otázku, jak dlouho bude trvat, než se zřítí na chodník.

V přímém sousedství koloniálního centra najdete dlouhou nákupní promenádu Calle El Conde, kterou lemují kavárny, bistra, obchody s oblečením, ale i se suvenýry. Mezi ty nejobvyklejší upomínkové předměty patří samozřejmě lahve rumu nebo doutníky v dárkových baleních.

Kdo by hledal originál, na který jinde v Karibiku nenarazí, musí pátrat po nápoji zvaném mamajuana. Ten je kombinací rumu, červeného vína, medu, bylinek a stromové kůry. Právě kůra často plave uvnitř flašky, což tomuto sladkému šnapsu dodává trochu bizarní a nevábný vzhled, který může leckoho odradit.

Pokud byste tedy potřebovali trochu přemlouvání, pak vězte, že mamajuana má údajně čisticí, omlazující a afrodiziakální účinky. Historie nápoje je spojena s Taíny, respektive s jejich bylinným výluhem. Byli to až Evropané, kteří do něj přidali alkohol.

Santo Domingo je typicky chaotickým hispánským městem. Velmi často se vám tu stane, že pojedete autem, a když na semaforech padne červená, bude náhle vůz doslova v obležení prodejců, nejčastěji haitských, se všemožným zbožím. Přes okna vám budou nutit suvenýry, ale i další cetky jako klobouky, selfie tyče a podobně.

Jindy bude zboží sympatičtější a půjde o místní ovoce. To pak leckterý turista svolí a nakoupí si takhle při čekání na křižovatkách nakrájenou papáju, ananas nebo mango. Lahve s vodou se v té místní prádelně taky hodí. Je to pak klasická „win-win“ situace, kdy jsou spokojeni naprosto všichni. A během čekání na semaforech budete mít podobných příležitostí skutečně hodně. Křižovatek je mnoho a červená svítí snad celou věčnost.

Z města ovšem není záhodno zamířit zpět na pláž, nýbrž do hor. Věřte nebo ne, ale v Dominikánské republice jsou hory mnohem vyšší, než máme třeba v Česku. Vlastně tu mají vůbec nejvyšší vrchol celého Karibiku. Pico Duarte dosahuje nadmořské výšky 3098 metrů, ale vrchol se zasněženou čepicí nečekejte. Místní hory jsou zaoblené a zelené, a hlavně klidné. Turisté je ještě úplně neobjevili, oblíbené jsou spíše mezi místními, kteří do nich jezdí odpočívat.

Hlavním centrem, nebo řekněme letoviskem, je obec Jarabacoa, která leží ve výšce zhruba 529 metrů. Není to ještě nikterak vysoko, ale klima je tu o poznání příjemnější než u pobřeží. Obzvlášť večer a v noci, kdy všudypřítomný tropický les vytváří stín a chlad. Osvěžení nabízejí i říčky a potoky. Jméno Jarabacoa, jež je složeninou slov Jaraba a Coa, totiž znamená v taínském jazyce Země vod. Jiná a současnější přezdívka je Město věčného jara. Za tu vděčí obec mírnějším teplotám, které se tu drží po celý rok.

Odsud je to už nedaleko do národního parku José Armanda Bermúdeze, na jehož okraji leží zmíněný nejvyšší vrchol Dominikánské republiky a celého Karibiku. Narazíte tu i na svietenii mahagonovou, strom, ze kterého se získává pověstné dřevo. Pokud ale nejste nadšenci do botaniky, zajímá vás pravděpodobně spíše to, co se dá v horách dělat.

Jarabacoa je centrem mnoha aktivit. Samozřejmostí je pěší turistika. Vyrazit můžete například k okolním vodopádům, od nichž však nečekejte závratné rozměry. Při cestě na Salto de Baiguate či Salto de Jimenoa jde především o procházky džunglí. A v jezírcích pod vodopádem se můžete vykoupat.

V horách si ale užijete i mnohem větší odvaz. Jarabacoa slouží jako výchozí bod pro výstup na Pico Duarte nebo pro rafting a jízdu na kánoích na zdejších řekách. Přece jen je to tady Země vod. Kdo by chtěl něco oddychovějšího, může vyrazit na projížďku na koních do okolí. Jak po cestě několikrát zdůrazňuje náš průvodce Henny, v Dominikánské republice si svou oblíbenou aktivitu vybere zkrátka každý. Jen do hor si turisté hledají cestu o něco pomaleji než pod stín palem na pláži. Kontrast je to ale hezký a ukazuje, že země toho má opravdu hodně co nabídnout.

Mnoho krásných zákoutí ukrývá i západní část Dominikány směrem k haitským hranicím. Naše cesta z hor ovšem pokračuje zpět k pobřeží, dále na sever. Po serpentinách obklopených zelenými lesy se blížíme ke druhému největšímu městu země Santiago de los Caballeros.

Ale ještě než dorazíme do civilizace, děláme si odbočku směrem k městu La Vega. V jeho blízkosti se totiž nachází jedno z nejposvátnějších míst země - Santo Cerro. Na místě, kde dnes stojí kostel Santuario Nuestra Seňora de las Mercedes, se měl Kolumbus při cestě na jižní pobřeží Hispanioly utkat s Taíny. Po bitvě tu vztyčil kříž a legenda praví, že když se domorodci pokusili o protiútok, zjevila se Milosrdná Panna Marie (María de las Mercedes) a zastrašila je.

Ze Santo Cerro se tak stalo poutní místo, kde Dominikánci uctívají svoji národní patronku. Původní kříž už tu sice nenajdete, ale u kostela stojí nový, který se tyčí 14 metrů vysoko a shlíží na údolí. Když od svatostánku sejdete několik schodů a vzhlédnete, naskytne se vám pohled na kříž i s kostelem a málokdo se udrží, aby nevytáhl telefon či foťák a tu dokonalou kompozici nezvěčnil. Hned vedle kostela je vybudován malý amfiteátr, který pravděpodobně slouží k náboženským setkáním.

Santiago de los Caballeros není město, ve kterém by se museli turisté nutně zastavit. Památek má spíše poskrovnu, jde o průmyslové centrum s řadou továren a podniků. Jedním z nich je nejstarší doutníková manufaktura v Dominikánské republice La Aurora, kde mohou návštěvníci v rámci exkurzí nahlédnout do výroby, tedy přímo pod ruce místním pracovníkům.

Doutníky ke Karibiku patří úplně stejně jako rum, a i když si je řada lidí spojí spíše s Kubou, jejich tradice je v Dominikánské republice silně zakořeněná. Doutníky kouří staří i mladí, výrazně častěji s nimi uvidíte muže. Někteří pálí jeden za druhým, jiní berou doutník jako společenskou a významnou událost a šetří jimi. Koneckonců nejde o nijak levnou záležitost; ručně vyráběné doutníky jsou výrazně dražší než ty, které vyrábí stroj.

Ve fabrice se návštěvníci nejprve seznámí s pěstováním tabáku, které je poměrně složité a zdlouhavé. Proces ale nelze urychlit ani podcenit, závisí na něm finální podoba a chuť produktu.

Nejzajímavější částí manufaktury je místnost, kde zaměstnanci usušené a vylisované tabákové listy balí. Je to náročná a fascinující práce, alespoň z hlediska laického návštěvníka. Ti nejlepší baliči jsou schopni denně vyrobit až čtyři stovky doutníků a přijdou si tak na nejvíc peněz - plat se totiž odvíjí od splněných denních cílů. Ročně vyrobí v La Auroře miliony doutníků. Desítky milionů to jsou, pokud počítáme i strojovou výrobu.

Atmosféru výrobní haly umocňuje kouř, který se line zpoza stolků. Někteří zaměstnanci si totiž doutníky ihned zapálí. Tuhle práci asi nemůže vykonávat absolutní nekuřák, protože sedět celý den v tom silném a intenzivním kouři je záležitost pro kované plíce. Osobně mi stačilo deset minut a byl jsem rád, když jsme pokročili do obchodu a pak ven.

Kdo si nestihl koupit doutníky na začátku cesty v Santo Domingu, může tak učinit v La Auroře. Přece jen je přímo u zdroje a to je u podobných suvenýrů žádoucí. Mají tu i doutníky pro začátečníky, údajně nejsou tak silné. Ale opravdu jen údajně. Ze zajímavosti jsem si po návštěvě zkusil z jednoho takového potáhnout a málem se zadusil, přestože jsem naslouchal radám erudovaných kuřáků a nešlukoval. Ta intenzivní chuť ovšem odrovná snad každého, kdo za svůj život nikdy pořádně nekouřil.

Po zastávce směřujeme zpět k pobřeží. A to do Puerto Plata a jeho okolí. Právě tady se vylodila Kolumbova výprava a vznikla zde vůbec první evropská osada v Novém světě. Dnes tu najdete jedno z mezinárodních letišť, což z města dělá populární turistickou destinaci. A na rozdíl od Santo Dominga je zdejší atmosféra o poznání přívětivější.

Centrum Puerto Plata vypadá jak z pohlednice. Mohou za to koloniální stavby, které svou viktoriánskou architekturou spíše než hispánskou zemi evokují jižní státy USA. Najdete tu barevné domečky s terasami ohraničenými bílým plaňkovým zábradlím, dlouhé pláže, ale i pozůstatky pevnosti na výběžku nedaleko přístavu.

Město bylo založeno v roce 1502 a nejhezčí částí je náměstí kolem centrálního parku. Najdete u něj největší koncentraci barevných domků, které vypadají sice jako filmové kulisy, ale jsou autentické a fotograficky navíc velmi vděčné. V Puerto Plata vůbec vědí, jak uspokojit dnešního turistu, který se rád chlubí na sociálních sítích. Růžová instagramová ulička Paseo de Doňa Blanca je toho důkazem. Podobná místa vznikla všude po světě. Stačí vzpomenout na růžovou ulici v Lisabonu nebo růžovou zeď v Los Angeles.

Ve městě se nachází také jedno místo, kde si můžete zlepšit chuť po návštěvě doutníkové manufaktury. Tedy v případě, že to potřebujete. Macorix House of Rum je atrakce, kde rum dozrává v sudech a kde ho můžete i ochutnat. Ale drobná rada - na krátkou exkurzi se vykašlete, protože se z ní nedozvíte nic objevného. Jediným světlým okamžikem je finální degustace rumů značky Macorix, které pak můžete zakoupit v přilehlém obchodě. A ty jsou fantastické a zachutnají i někomu, kdo obvykle tvrdému alkoholu neholduje. Jsou jemné a zároveň plné chuti, a pokud by na vás přece jen byly silné, mají i různě ochucené, třeba s kokosem.

Moc dobře si vzpomínám, že v tomhle už na pohled příjemném obchůdku jsme s naší skupinou strávili mnohem víc času, než by bylo záhodno. Až si náš průvodce Henny nervózně poklepával svou hůlkou a popoháněl nás, abychom si kvůli nabitému programu pospíšili. Marná sláva. My potřebovali osahat všechny lahve, prohlédnout si je ze všemožných úhlů a zdlouhavě přemýšlet, kolik se nám jich vejde do kufru a komu z rodiny by mohly udělat radost.

O to větší smutek jsem cítil, když jsem po návratu na pražském letišti zjistil, že se mi jedna lahev rumu po cestě rozbila. Chvíli jsem dokonce přemýšlel, že zkusím pár kapek vyždímat z nacucaného oblečení, ale rychle jsem to zavrhl a věci prostě naházel do pračky. Česká láska k alkoholu se holt nezapře.

Pokud nebudete mít po degustaci rumu příliš rozmazané vidění, můžete se v Puerto Plata vydat za výhledy. Konkrétně vyjet lanovkou na horu Pico Isabella de Torres s nadmořskou výškou 792 metrů. Na vrcholu najdete i sochu Krista spasitele, ale rozměry brazilského sourozence opravdu neočekávejte. Z města není Ježíš vůbec vidět, zato od něj se naskýtají hezká panoramata na pobřeží a do vnitrozemí směrem k horám.

Pokud máte pocit, že konečně nastal čas odpočinout si i na pláži, pak vězte, že severní pobřeží Dominikánské republiky, které omývají vody Atlantského oceánu, je k tomu velmi vhodné. Vlastně musím připustit, že možná vhodnější než karibský jih. Samozřejmě platí, že za hezkými plážemi musíte trochu stranou, i když ani ty městské v Puerto Plata nejsou úplně k zahození. Je na nich však více lidí a je zbytečné se mačkat, když se můžete vydat dále po pobřeží a najít si komornější místo.

My na jedné pláži zakotvili nedaleko města Río San Juan. Pláž Grande je vyhlášená. Stačí přitom ujít jen několik málo kroků dál na pláž Navio a jste, pokud máte velké štěstí, úplně sami. V dohledu nejsou žádné budovy, žádní prodejci, žádné stánky. Průvodce Henny nám pláž ukazuje jako svůj soukromý osobní tip. Tak snad vyzrazením tohoto krásného místa úplně nezničím jeho charakter.

Přejezdy nejsou zrovna krátké, ale směrem do Río San Juan se budete chtít stejně vydat, protože tudy cesta pokračuje na poloostrov Samaná, což je podle mého názoru jedno z nejhezčích míst v Dominikánské republice. Když těsně před sjezdem do údolí pohlédnete do krajiny, uvidíte kolem, jak já rád říkám, šťavnatou zeleň. Všude palmy a další subtropický porost, okouzlující pláže, prostě vše, co od exotické ostrovní země tak nějak očekáváte. Samaná navíc není tolik frekventované místo. Nebo je, ale v porovnání s letoviskem Punta Cana ne tolik.

Místem, které byste v této části Dominikány neměli minout, je národní park Los Haitises. Je to takový kus jihovýchodní Asie v Karibiku a můžete se tu zase o něco více seznámit s Taíny, indiánskými obyvateli, kteří na Hispaniolu dorazili ze Střední a Jižní Ameriky.

Los Haitises znamená v taínském jazyce Země kopců, což charakter národního parku dobře vystihuje. Z moře tu vyčnívají zaoblené útesy porostlé stromy, které evokují podobné útvary v jihovýchodní Asii - Thajsku, Vietnamu, Indonésii či na Filipínách. Nejsou sice tak ohromné a vysoké, ale ničemu to nevadí. V korunách sídlí početné ptačí kolonie, Los Haitises proto vyhledávají ornitologové. Opeřenci jsou mnohdy takřka na dosah a se zájmem si prohlížejí posádku lodí - národní park se totiž nachází mimo pobřeží v zálivu.

Na jednom z ostrůvků, které jsou pro svůj charakter neobydlené, se vylodíte. Nejprve proplujete vodním koridorem obklopeným mangrovy, který je silně cítit bahnem. Mangrovy jsou fascinující vegetací, která roste z takzvané brakické vody - částečně slané i sladké. Tyto rostliny jsou doslova páteřní pro ekosystém, protože dokážou zachytit několikanásobně větší množství uhlíku než deštné lesy. Zároveň jsou velmi citlivé a jakékoli znečištění jim nesvědčí. Přesto mnohde uvidíte, jak se ve spletitém kořenovém systému zachytávají plastové lahve.

Je to smutný pohled, avšak taková je realita dnešní doby. To nejmenší, co můžete v parku udělat, je posbírat do pytle odpadky, na které narazíte po cestě, a vyhodit je do koše. Ani tak si ale nedělejte velké naděje. Mimo Evropu je přístup k třídění odpadu poněkud odlišný, než jak jsme zvyklí.

Jednou z hlavních atrakcí parku je jeskyně s nástěnnými malbami, které vytvořili Taínové. Je v ní příjemný chlad, kde si na chvíli odpočinete od dusivého vlhka. Uvidíte tu především lidské postavy, průvodce nám je popisuje jako šamany. V druhé síni jeskyně pak spatříme vyobrazená zvířata, patrně kohouty. Vede to k domněnce, že kohoutí zápasy, které jsou v Dominikánské republice velmi populární, započaly už u Taínů, a ne až po příchodu Evropanů na Hispaniolu v 15. století.

Divoký charakter Los Haitises v minulosti přilákal i filmaře. V národním parku se totiž točily scény pro Jurský park.

Naše cesta z poloostrova Samaná pokračuje zpět do letoviska Punta Cana. Jeho rozvinutost a množství hotelů nyní ještě více kontrastuje s jinými navštívenými kouty Dominikánské republiky, které jsou turismem sice taky políbené, ale nejvíce návštěvníků se zkrátka zdržuje v Punta Caně. A je to škoda, protože Dominikána je opravdu rozmanitá a uspokojí jak lenochy, tak náročnější cestovatele, kteří touží po troše dobrodružství.

Pokud se řadíte spíše do první z kategorií, existuje pro vás doslova místo zaslíbené. Je jím ostrov Saona. Připravte se však na to, že jde o místo, kde se hordám lidí vyhnete spíše stěží. Blízkost letoviska Punta Cana ho zkrátka k takovému osudu předurčuje, na lodích či katamaránech tam míří velké skupiny lidí v rámci fakultativních výletů.

Ostrov Saona je součástí národního parku del Este a poprvé byl osídlen už v 8. století již několikrát zmíněnými Taíny. Jméno pak dostal od kolonizátorů podle italského města Savona. Uhrane vás už na fotografiích a ve skutečnosti se od nich prakticky neliší. Tohle je jako z katalogu cestovky, pomyslím si při pohledu na palmy naklánějící se nad pláž. Totální karibský kýč.

K dokonalosti chybí už jediná věc. Odchytněte prodejce, kteří korzují po pobřeží a poručte si „uno coco loco“ aneb jeden bláznivý kokos. Pod tajemným názvem se neskrývá nic jiného než kokos, do kterého se podle chuti, sil a možností nalije rum. Hodně rumu. Zkuste vypít takové kokosy dva nebo tři a v kombinaci s ostrým sluncem, které na Saoně svítí, budete brzy příjemně poco loco.

Hojně se pije i na katamaránech, kterými můžete na Saonu přijet nebo z ní odjet. Zpáteční cesta je ovšem náročnější, obzvlášť pokud se vám podařilo vypít už několik bláznivých kokosů. Jelikož posádka zapne muziku a učí pasažéry tančit, je plavba na pevninu opravdu bláznivá, a tak se mnozí raději svalí do sítí a nechávají se ovívat příjemným mořským vánkem. Moje finální rada proto zní, abyste se zvenčí namazali stejně důkladně jako rumem zevnitř.