Adventní trhy v Záhřebu patří k nejkrásnějším v Evropě

Sejít se pod koněm, to má něco do sebe v adventní Praze i Záhřebu. V českém hlavním městě na něm sedí patron celé země, v chorvatské metropoli zase první chorvatský a dost možná i slovanský král, jakého kdy kůň na svém hřbetu nosil. Právě podle něj má náměstí Trg Kralja Tomislava své jméno.

Troufám si říct, že oři shlížejícímu na záhřebské veselí jde hlava kolem ještě více než tomu pražskému. Obrovské modře nasvícené kluziště s majestátní žlutě omítnutou budovou uměleckého pavilonu v pozadí se v centru města jen tak nevidí. Kolem ledové plochy navíc vede okruh, kde mohou milovníci bruslení testovat svou vytrvalost.

Jenom o kousek blíž k záhřebské katedrále to vypadá, jako kdyby někdo upustil mezi stromy nádherně ozdobenou královskou korunu. Přesně tu připomíná osmiboký hudební pavilonek v parku Zrinjevac. Vůně malých koblížků fritulí se sladkou polevou nebo svařené rakije linoucí se ze stánků v jeho okolí spolehlivě rozehřeje každého, komu ledové radovánky zchladily krev v žilách. Po jednom či dvou kalíšcích je každému hned jasné, proč před pár lety Záhřeb získal titul nejlepší adventní destinace v Evropě.

Záplavy stánků lemují i mnoho ulic v centru města včetně krátké boční uličky Tomićeva, která vás zavede k podobně nedlouhému unikátu. Záhřebská pozemní lanovka je se svými šestašedesáti metry nejkratší svého druhu na světě, z Horního města se přesto rozprostírá téměř letecký výhled na vánoční veselí dole v centru. Sídlí tu však také dokonalá protiváha vánočního štěstí.

V muzeu zničených vztahů na vás čeká třeba sádrový trpaslík, kterého prohodila zhrzená lublaňská manželka předním oknem auta svého nevěrného chotě, nebo sekera, kterou bývalý přítel metodicky rozštípal nábytek své expartnerky, jež ho opustila kvůli lesbické lásce. Asi nejsmutnějším exponátem je pozitivní test na heroin, který ukončil půlroční abstinenci i snahu o záchranu vztahu. „Jednou na drogách, pořád na drogách,“ píše se v popisku pod testem.

Vánoční doba si však žádá šťastné konce a takový má v rukávu i Záhřeb. Přímo u zdejší katedrály stojí betlém v životní velikosti, který čas od času oživují herci. Jsou to příslušníci komunity, která jim pomáhá zvítězit právě nad problémy typu drog, kriminality a bezdomovectví.

Vánoční výzdoba se samozřejmě netýká jen Záhřebu. Představte si jedinou silnici vedoucí do zatáčky pod temnými kopci, kolem dvě řady domů a obecní kapličku. To všechno je vesnice Grabovnica nějakých šedesát kilometrů východně od Záhřebu. Vlastně ne úplně všechno. Je tu ještě něco. V tomhle bohem téměř zapomenutém údolí totiž září do tmy nějakých pět milionů žárovek, diod, výbojek a všech možných jiných svítidel, jaká stihli lidé do dnešních dnů vymyslet.

Pozemek větší než deset fotbalových stadionů se třemi jezírky a několika lávkami září jako vánočně nazdobený bulvár Champs-Élysées či americké Los Angeles, které někdo jen tak pro legraci přesadil doprostřed chorvatského venkova. Všechno je to přitom dílo jediného muže s velkým odhodláním a trudným životním příběhem.

Grabovnický rodák Zlatko Salaj býval tak chudý, že od něj a od jeho táty utekla i vlastní matka. Za druhé světové války jim rozbořili mlýn přinášející rodině obživu a Zlatko nikdy neměl Vánoce tak šťastné jako ostatní v okolí.

Když se po letech vrátil ze Středního východu, kde pracoval pro telekomunikační společnosti, měl v hlavě jedinou myšlenku — má rodina bude mít ty nejkrásnější Vánoce široko daleko. Koupil tedy dvě stě tisíc žárovek a nazdobil dvě vysoké borovice u mlýna, který mezitím opravil. Netrvalo ani dvě noci a už se začali trousit místní, aby si neobvyklé aranžmá prohlédli.

Salaj pak rok od roku ke své Božićne priče neboli Vánoční pohádce postupně přidával další oslnivé nápady, takže tu dnes září kompletní šmoulí vesnice, Santa Claus i s nezbytnými soby či dvanáct set osvětlených stromů a keřů. Na všechno shlíží nově opravený a vánočně nasvícený Salajův mlýn. Celou tu podívanou dává tým několika lidí dohromady tři měsíce a spotřebují na to tolik kabelů a drátů, že by to snadno propojilo Prahu s Brnem, a ještě by zbylo.

Vesnička Bojana je od Grabovnice co by kamenem dohodil a zbylé čtyři kilometry došel, člověk má však pocit, že cestou prošel nějakou skrytou časoprostorovou bránou. Zatímco Salajova elektrická nádhera za celý advent spolyká za proud v přepočtu statisíce korun, v rozlehlé zahradě bojanského rodáka Franje Matešina by si nejspíš nevšimli, pokud by blackout postihl celé Chorvatsko. Svou verzi vánoční pohody totiž každý večer kouzlí s pomocí zapalovače a asi tisícovky svíček, které všechny ručně podpaluje.

K tomu hoří velký oheň uprostřed amfiteátru, který Franjo sám postavil, a osvětluje třímetrový obraz malého Ježíška, jenž vlastnoručně namaloval. Už ho ani nepřekvapuje, že se k jeho obrazu chodí lidé modlit. Když zrovna nestaví ani nestojí u plátna, vytváří tenhle renesanční člověk sochy, pěstuje bio zeleninu nebo spřádá plány na natočení vlastního sci-fi filmu.

A když si nemůže vybrat v kalendáři, vymýšlí dokonce i jména. Své tři syny sice pojmenoval podle archandělů, dceři však stvořil unikátní jméno Livadina. Do češtiny by se to dalo volně přeložit jako Lukana, naším stolním olejem se však Franjo určitě inspirovat nenechal.