Adrenalinový víkend v Rakousku protáhne po skalách, vodě, na kole i vzduchem

Během tří dnů bychom toho měli zvládnout více něž za celý rok. Adrenalinový přejezd zavěšený na kladce přes řeku, túra na jištěné via ferratě, rafting na Innu, paragliding, canyoning, horská kola a dokonce i beachvolejbal.

Vyrážíme ve čtvrtek ve dvě odpoledne z Prahy a po šesti hodinách pohodové jízdy sjíždíme u Imstu z dálnice do Oetztálského údolí. Ubytováváme se v v dřevěných chatičkách v areálu Nature resortu. Po páteční snídani vyrážíme hned horolezčit. Začínáme v Umhausen, odkud vede nádherná cesta, tzv. Klettersteig, k největšímu tyrolskému vodopádu Stuibenfall.

První půl hodinu je to nádherná procházka, ale pak se před námi objevuje skalní stěna s železnými lany. Raději navlékáme horolezecké úvazky a prudce stoupáme. Pere do nás sluníčko, takže ze všech lije jako z konve. Lana vedou ale přímo kolem vodopádu, takže se můžeme ochladit studenou sprchou. Ještě si vychutnáme zasloužené pivko a hurá dolů.

Na druhou hodinu máme totiž hned zamluvené rafty. Přejíždíme zpátky k Innu do vesničky Haiming. Tady už na nás čeká Michl a Chris, naši instruktoři raftingu. Díky bohu nedostáváme jen přilbu a vestu, ale kompletní neoprénový obleček včetně bot. Inn je totiž pořádně studený. Před tím, než ale jdeme na vodu, si nás instruktoři trošku vychutnávají.

Nasedáme do raftu, ale místo na řece, pádlujeme na suchu. Potřebují si vyzkoušet, jak budeme spolupracovat a poslouchat pokyny. Ale už jdeme na vodu. Chlapi dopředu, děti a dámy do zadní části raftu.

Vypadá to, že ani nebudeme muset pádlovat, protože Inn teče hodně rychle. Blíží se první peřeje a Michl na nás křičí „dopředu, dopředu!“ Skáčeme po vlnách, voda stříká úplně všude, zadní část raftu piští strachy. Zvládli jsme to, neotočili jsme se, nikdo nevypadl z raftu a voda teče o poznání pomaleji.

Toho hned využívá Michl k nácviku nalézání do raftu z vody. Všichni na levé straně musí povinně do řeky a ti co zbyli v raftu je za vestu tahají zpátky na loď. Pak se vyměníme. Postupně se střídají divoké a klidné pasáže. Ty Michl beze zbytku využívá pro naše namočení. Jednou si musíme stoupnout na kraj raftu, podruhé se máme ve dvojicích zapřít o nohy, zaháknout se za horní konce pádel a pokusit se současně zaklonit, namočit přilbu a vrátit zpátky. Ve vodě končíme bez výjimky všichni.

Těsně před cílem dvouhodinové projížďky na nás čeká poslední úkol – postavit raft „na zadní“ tak, aby špička byla nad námi a dno kolmo k vodě. Všichni se přesouváme na zadek raftu a Michl pomalu přitahuje lano přivázané za špičku, raft se pomalu zvedá. Hurá povedlo se a dokonce jsme tentokráte neskončili ve vodě. Ale to už jsme v cíli, sundaváme neopreny a za odměnu na nás čeká šnaps a na děti marcipánové Mozartkugeln.

Vracíme se zpátky do Nature Resortu. Dneska večer nebudeme grilovat, ale jdeme k blízkému Piburskému jezeru (Piburgersee) na pstruha, vyhlášenou místní specialitu. Navíc páteční večery  v restauraci patří místnímu hudebnímu triu, takže kulinářský zážitek je umocněn tyrolskou kulturní vložkou.

Na sobotní dopoledne nikdy nezapomenu. Zatímco většina jde do Oetzi vesničky v Umhausenu, naše tvrdé adrenalinové jádro se chystá na tandemový paragliding. Každý z nás fasuje lístek na lanovku a obrovský batoh s přilbami a kombinézami (instruktor nese padák a přístroje a my zbytek výbavy). V kabince si přečteme instrukce a dostaneme letenku.

V Rakousku se totiž na paragliding vztahují stejná pravidla jako na letadla. Naštěstí ale nemusíme procházet bezpečnostním rámem a všechny letištní a bezpečnostní taxy jsou již zahrnuté v ceně. Od lanovky pokračujeme ještě 15 minut po vlastní ose. Zatímco se oblékáme do leteckého mundůru, instruktoři pečlivě, šňůrku po šnůrce, rozmotávají padáky.

Jdeme nacvičit rozběh. To je totiž na tandemovém paraglidingu to nejtěžší. Musíte se rozběhnout dostatečně rychle, aby padák nabral vítr a současně šikovně, abyste o sebe s instruktorem nezakopli.  Rozbíhat se umíme, takže se cvakáme do padáku a čekáme na správný vítr.

Na fáborcích pozorujeme směr větru. Důležité je, aby foukala kolmo proti svahu. Tři, dva, jedna, start. Rozbíháme se, padák nabral vítr a trošku nás stáhnul zpět, ale běžíme dál a už letíme. Ještě ze setrvačnosti udělám pár kroků ve vzduchu a pomalu se soukám do sedadla. Stoupáme. Sjezdovka a stromy se pod námi pomalu vzdalují.

Letíme směrem k Piburgersee, kde jsme včera večeřeli. Zatím je, ale žaludek na svém místě a tak snad nehrozí, že bych svého pstruha viděl i podruhé. Rychle jsem, ale vyveden z omylu. Instruktor se rozhodl, že mi ukáže jak klesat ve spirále. Zatímco normální rychlost je kolem 25 až 30 km za hodinu. Ve spirále letíte klidně padesátkou a hlavně se projevuje obrovské přetížení.

Při akrobatickém paraglidingu údajně až 9 G, což je to samé jako ve stíhačče. Naštěstí instruktor zastavuje spirálu a pomalu nalétává nad louku pro přistání. Ještě rychlé pokyny, jak správně přistát a už jsme zase na zemi. Wow, žaludeční šťávy sice ještě dávají na jevo svůj postoj k létání, ale byl to zážitek.

Po obědě se zase potkáváme s Michlem, tentokráte nám, ale místo raftingu ukáže canyoning. Opět navlékáme neopren, přilby a úvazky a můžeme vyrazit. Zatímco většinou na horách lezete nahoru do kopců, při canyoningu je to obráceně – po proudu horské říčky se brodíte dolů. Začínáme zostra.

Slaňujeme 25 metrů z mostu přímo do proudu horského potoka. Voda má tak 5 stupňů, ale v neoprenu to necítíte. Tedy pokud nechcete mít skupinovou fotku pod vodopádem, to pak trošku zebou prsty na rukou.

Postupně si užíváme všeho, co canyoning nabízí: skluzavky po skalách, skoky do hlubokých tůní, slaňování skrz vodopády i klasické brodění. Dneska budou konečně utahané i děti. Sice mají stále nejvíce energie, ale už i na nich je vidět trošku únava.

Na poslední den máme naplánovaný cyklovýlet na jeden z vrcholků BIG3 v Soeldenu. BIG 3 jsou tří třitisícové hory, které jsou v zimě dosažitelné na lyžích a i v létě slouží jako turistická atrakce. Vyrážíme hned brzy ráno, abychom se vyhnuli největšímu pařáku. Na kolech se dá pohodlně dojet až k ledovci. Tady necháváme kola a nasedáme na lanovku. Poslední část výletu musíme jít po kotníky ve sněhu. Odměnou je nádherný výhled.

Corinna nám na závěr připravila luxusní překvapení, celou cestu táhla na zádech sekt a šampusky. Připíjíme si na další setkání a  vyrážíme zpátky ke kolům. To, co jsme ráno šlapali nahoru více než dvě hodiny, zvládáme dolů za pár minut. Náš adrenalinový víkend končí. Nezbývá než konstatovat, že letní dovolená v Alpách je nezapomenutelný zážitek.