Článek
Vzhledem k tomu, že Ledro (letoviska Molina a Pieve) je hlouběji v horách a ve výšce 650 metrů nad mořem, je tohle jezero oblíbeným východiskem horských bikerů.
Hned za „dědinou“ se asfaltka zvedá ostře do kopce, po pár kilometrech nastoupí rovinka a na ní máte poslední šanci střízlivě zhodnotit své síly. Ta rovná, to je cesta do pekel. Vyšlapete na ní stovky výškových metrů, pod koly bude nejen asfalt, ale i drolící se šotolina.
Ta vám dá zabrat hlavně cestou dolů, pokud nemáte vlastní vyzkoušené kolo s dobrými vidlicemi, ale tuctový kousek z půjčovny. Když zahnete vpravo, dostanete se na snadnější trasu, ale ani ta se moc nepodobá té třeboňské – kolem Světa.
Vyšlapete pár set metrů nad hladinu jezera a pak nahoru a dolů po vrstevnicích kolem něj. Michele, cyklistický instruktor, který mapuje horské trasy, si stěžuje, že je v horách málo míst, která by byla tomuto sportu nakloněna.
Nejsou prý servisy, kolárny v horských chatách. Bikerům to viditelně nevadí. Nejméně polovina z nich – tam v horách – jsou Češi. Proto je mají provozovatelé kempů tak rádi. Vrátí se utahaní a večer nedělají kravál, jdou brzy spát.
Cyklotrasy vedou i kolem obou jezer, kolem vinohradů a jabloňových sadů nebo pevností z 1. světové války. To jsou ty, na nichž si zajezdí i rekreační cyklisté a navíc poznají zdejší kraj z jiné strany.
Cestou vody
V neoprénové kombinéze, s přílbou a plovací vestou se po svižném hodinovém stoupání z údolí Ampola dostanete k tůni, kterou protéká horský potok. Z tůně se vydáte stejnou cestou, kudy teče voda, než se vlije do řeky Palvico. V tůni se s vodou skamarádíte, zvyknete si na její chlad a pak už po vyhlazeném kamenném splavu sklouznete do kamenitého koryta.
Stejně jako ta voda proplujete jeskyní, kterou za desítky tisíc let vymlela, sklouznete do další tůně o pár metrů níž. Další kus cesty spolu s vodou proplavete a proklopýtáte. Ve skalní stěně je otvor, před nímž instruktor přiváže ke skobě lano a jeho konec hodí do hloubky na druhé straně skalního okna. Připnuti karabinou spouštíte se po laně – kam jinam, než do další tůně.
Hned pod ní je bůhví kolikátá v pořadí. Je dost hluboká, takže kdo si troufne, skočí z pětimetrové výšky. Ti opatrnější se znovu připnou na lano.
V mnoha obměnách se tohle všechno opakuje, dokud se nedostanete spolu s vodou tam, odkud jste vyrazili. Říká se tomu kaňoning, vymysleli to před třiceti roky ve Švýcarsku a dnes je to oblíbená adrenalinová atrakce. V Dolomitech ji mají „vymakanou“.
Nabídnou trasy pro celé rodiny s dětmi, ale také několikadenní náročné expedice, něco mezi horolezectvím a speleologií.
Skoba za skobou
Via ferrata je pojem, který se vžil v horách i tam, kde se nemluví italsky. Je to horská trasa, která není značená barevnými proužky, ale pevně zatlučenými skobami. Vede většinou po skalních stěnách. Jsou ferratas jen tak jako, na něž se může vydat i začátečník, ale i skutečné horolezecké trasy po hladkých skalách ve třech kilometrech.
Pokud se na tohle dobrodružství vydáte, pravděpodobně začnete na těch snadných. Průrva ve skalách, mezi skobami je natažené lano, k němuž jste připnuti a nohama pod sebou hledáte pevný bod, od něhož byste se posunuli k dalšímu. Když noha uklouzne, nic se neděje, lano vás udrží a zkoušíte to znovu.
Z jedné strany strže na druhou se vydáte po napnutém laně, jištěni karabinou na druhém, napnutém o půldruhého metru výš. Říká se tomu tibetský most. Když z přítmí skalního tunelu zableskne světlo mýtiny, je to jen dno propasti, z něhož vedou další skoby a lana vzhůru.
Teprve po další (asi čtvrté) půlhodině vylezete z díry v zemi mezi vinicemi, na nichž čekají na sklizeň modré hrozny. Pivo v nedaleké hospodě chutná jako málokdy.