Adrenalin vysoko nad tatranskými mraky

Během letních měsíců jich je srovnatelné množství jako v zimě. Lákají je túry v horách, které skrývají šestadvacet vrcholů převyšujících 2500 metrů. Některým návštěvníkům už nestačí klasická turistika, chtějí překonávat vlastní limity, pokořit hory.

Na většinu z výstupů je však podmínkou, pokud nejste majitelem horolezeckého průkazu, přítomnost horského vůdce.

„Zájemců je tolik, že sehnat na víkendy letos vůdce je nemožné. A ve všední dny to není o moc lepší,“ říká osmapadesátiletý horský vůdce Branislav Adamec, jemuž tady nikdo neřekne jinak než Gabo a v jehož společnosti se vydáváme zdolat Lomnický štít.

Zvládnout první část cesty byla hračka. Začínáme od základní stanice v Tatranské Lomnici, kde se už půlhodiny před zahájením provozu lanovky vine desítky metrů dlouhý had milovníků hor a chození po nich. Ke Skalnatému plesu a následně do Lomnického sedla vyvezla lanovka i nás. Volnou chůzí míříme k Lomnické vyhlídce. Mraky máme pod sebou, slunce září a neskutečné výhledy rozehrávají na tvářích úsměvy. Následující minuty představují v kamenitém terénu procházku náročnější, nicméně ještě lehce stravitelnou.

„Půjdeme Birkenmajerovou cestou. Pokud to jde, tak nevodím turisty stejnou trasou na vrchol i dolů. Navíc klasická cesta je nudná,“ usměje se muž, který v minulosti patřil do reprezentačního horolezeckého týmu Československa. „Je to trasa, kterou zvládnou i maminky s kočárky,“ dodává nám Gabo kuráž při pohledu na strmě se zvedající skálu.

Nasoukáme se do sedáků, karabinu přichytíme k lanu, nasadíme helmy a vyrážíme. Jako první jde náš horský vůdce, za ním skupinka tří lezeckých debutantů. První desítky metrů polkneme poměrně snadno, byť na rozdíl od Gaba občas připomínáme spíše pavouky, když se plazíme po čtyřech.

Máme v patách dvojici, která jde bez helem a lan. Když se stěna narovná, naši pronásledovatelé rychle volí ústupovou cestu a po vrstevnici se šinou směrem ke klasické trase.

„Spoléhejte se na nohy, rukama se jen přidržujte. A nikdy se neopírejte o kolena, snadno pak sklouznete,“ rozdává s úsměvem Gabo rady, když vidí začátečnické chyby.

Hory mám rád. Zdolat je v letních či zimních měsících nejrůznějšími způsoby, ale vždy s pokorou, mi přijde fajn. Ale brzy je jasné: tohle jsem asi přehnal!

„Náročnost výstupu je na otevřené horolezecké stupnici tři až čtyři, tedy středně těžká až těžká. Pohledy na skalní stěnu Západní Lomnice jsou impozantní. Klasická cesta je nudná, motá se tam moc lidí. Tady obtížnost graduje,“ popisuje zvolenou trasu Gabo.

Počáteční radost střídá napětí a nervozita. Když postoupíme do míst, kde nás jistí karabiny zakotvené ke skále, získávám trochu více klidu. Jen do chvíle, než začnu zmatkovat při nutnosti vycvaknout karabinu. Rutinní záležitost, doma zvládnutá tisíckrát a v úvodu výstupu prováděná bez zádrhelů, se promění v těžkou zkoušku nervové soustavy. Sprška sprostých slov přinese jen krátkodobou úlevu. Splašené nervy už nelze zkrotit.

Ani přestávka, kdy se náš horský vůdce vrací do stěny pro mechanické vklíněnce usnadňující lezení, nepřinese kýžený efekt. Úžasem vydechnu nad samozřejmostí, s jakou se pohybuje po skále. Zpět je za pár minut. Pár doušků vody na občerstvení nepomáhá zklidnit bláznivě pulzující tep. Polknout sousto čehokoliv je nepředstavitelné. Úžasný pohled do údolí, jindy nepochybně osvěžující, na klidu taky nepřidává.

„Už jenom poslední hrana a jsme na vrcholu. Nic těžkého, pár metrů,“ ujišťuje Gabo. Klid mi nedodá, byť samozřejmě mluví pravdu. Šel touto trasou nesčetněkrát. Zavede nás nad Západní stěnu Lomnického štítu. Kdesi v hloubce pod námi je horolezecká trasa s proslavenou hokejkou, skalním převisem ve tvaru nástroje mužů mezi mantinely. Vyšplháme pár metrů po kamenné podezdívce těsně pod vrcholem Lomnického štítu, zábradlí visuté lávky nám poslouží jako žebřík ke zdolání skutečně posledních metrů cesty.

Turisté kochající se výhledy, kteří dorazili na vrchol lanovkou, jsou mírně vyvedení z rovnováhy, ustoupí pár kroků dozadu, ale horského vůdce omotaného lanem s vrcholy hor v pozadí si nadšeně zvěční.

Když došlápnu na ocelovou podestu, vybaví se mi scéna z Anděla na horách. „Vitajtě, vitajtě,“ zdraví chlapík v rádiovce ve slavné komedii z padesátých let minulého století Jaroslava Marvana a jeho společnost, když dorazili lanovkou na vrchol Lomnického štítu ve výšce 2634 metrů nad mořem.

Na rozdíl od Gustava v legendárním filmu nemáme kolem sebe mlhu jako v prádelně, a tak si můžeme vychutnat jedinečný rozhled, k němuž jsme se dostali vlastními silami. Pochopitelně se zcela nezpochybnitelným přičiněním horského vůdce. „Zážitek nemusí být pokaždé pozitivní, ale silný je vždycky,“ zubí se na mě Gabo, když je výstup za námi.

V tu chvíli není těžké pochopit, proč Češi míří do Tater, aby dosáhli podobného adrenalinového uspokojení jen vlastními silami. A současně je naprosto nepochopitelné, že někdo riskuje takový výstup bez horského vůdce.