Aby se metro líbilo: pražská podzemka očima kunsthistoričky

Na některá místa zejména na lince B, která dokumentují snahu o polidštění podzemí, jsme vyrazili v rámci Dne architektury na začátku října s historičkou umění Veronikou Vicherkovou. Součástí vycházky pro veřejnost s názvem Cestování na úrovni? Pod zemí! byl i podchod na křižovatce uprostřed Václavského náměstí, odkud vede jeden ze vstupů do stanice Můstek.

Ten prošel předčasnou „kolaudací” se zátěžovou zkouškou v srpnu 1968, když po jeho konstrukci projížděly sovětské tanky. Nápad postavit podzemku existoval v Praze už na konci 19. století, kdy se pod povrchem jezdilo například v Londýně nebo v Istanbulu, ale vážně se o koncepci „podzemní tramvaje” začalo uvažovat až za první republiky.

Záměr zahájit v roce 1940 její realizaci však zhatila druhá světová válka a následná krize, která takové investice vylučovala. K oživení myšlenky došlo až o dvacet let později, kdy už v hlavním městě kvůli rozvoji osobní i nákladní automobilové dopravy nebylo k hnutí.

„V dobových periodikách se v této souvislosti často objevuje termín dopravní infarkt nebo kolaps,” říká Veronika Vicherková. V roce 1966 se začaly překládat inženýrské sítě v Opletalově ulici poblíž hlavního nádraží, čímž byla spuštěna stavba podzemní dráhy.

Po roce však padlo rozhodnutí, že místo podpovrchové tramvaje bude lepší vybudovat metro, což nebylo vzhledem k hustotě zástavby, množství archeologických nalezišť a komplikovanému geologickému podloží náchylnému k sesuvu nic jednoduchého.

O neúnosnosti dopravní situace v Praze v šedesátých letech minulého století vypovídá i potřeba postavit zmíněný podchod na křižovatce u bývalého paláce Družba na rohu Václavského náměstí (dnes obchodní dům Desirred), kterou podle kunsthistoričky neměli chodci šanci přejít.

Ve své době mimořádná stavba zahrnující důmyslnou mostní konstrukci započala v roce 1964 a trvala čtyři roky. „I tady se kladl důraz na přehlednost a dobré světelné podmínky, aby se lidé v podzemí nebáli,” vysvětluje Veronika Vicherková.

Dnes původně vzdušný podchod, do něhož se v roce 1978 napojily výstupy z metra, vypadá jinak. Změnily ho hlavně dodatečně vestavěné komerční „stánky”, v jejichž spleti poněkud zanikají umělecká díla Ladislava Dydka, jednoho ze zakladatelů výtvarné skupiny Máj 57. Jde o takzvaná štukolustra, plastiky vytvořené pomocí omítky z vápna a mramorové mouky. Abstraktní výtvory mají barvu trikolory. Autor rok po otevření podchodu, o němž informuje pamětní deska, emigroval a usadil se v Itálii.

Od stanice Můstek na lince A se přesouváme na Jungmannovo náměstí na trasu B. Ta se podle Veroniky Vicherkové měla více odlišovat od sovětského předobrazu, už třeba tím, že obklady nebudou z kamene, ale ze skla a keramiky, tedy dvou materiálů, které byly pro českou produkci typické. „V 80. letech minulého století, kdy se linka budovala, se keramika ve velkém vyvážela, takže nebyly k dostání ani obkládačky, ale kvůli zakázce pro metro musely být provozy v Poštorné na jižní Moravě výrazně posíleny.”

Zmíněný podnik se do té doby zaměřoval hlavně na sanitární keramiku a kameninové hrnce. „Architekti museli být tehdy hodně kreativní, aby dosáhli zajímavého designu za využití toho, co bylo k dostání. Ve stanici Roztyly nebo Chodov jsou například všechny obklady vytvořeny z rozpůlených keramických trubek,” odbočuje kunsthistorička k lince C. Vynalézavost byla nutná i v případě osvětlení, kde si architekti museli vystačit většinou jen se zářivkami nebo sodíkovými výbojkami.

„Přesto si v 70. a 80. letech dávali záležet, aby osvětlení bylo dostatečné, ale zároveň aby nedocházelo k prudkým kontrastům mezi světlem a stínem, takže třeba do koridorů vnášeli nepřímé osvětlení.”

Častým prvkem byla v této souvislosti svítidla zabudovaná do řádkových kolejniček na stropě a v případě linky B takzvané roury — sdružené lineární sběrače, které nesly osvětlení i ozvučení. Ne všude se dochovaly v původní podobě, ale na Můstku je najdete.

Kromě toho se ve vstupu z Jungmannova náměstí nachází reliéf Lubomíra Šilara s názvem Lidé města. Dílo z lehce glazovaných kachliček patří k největším svého druhu u nás. Stěnu naproti eskalátorům o patro níže zdobí reliéf akademické sochařky Heleny Samohelové. Z keramiky v barvě slonové kosti vytvořila šipku, která má navigovat cestující k východu z metra. Stejné obklady byly použity také například ve stanici Florenc.

Vestibul stanice metra Karlovo náměstí zkrášluje mozaika podle návrhu Radomíra Koláře, kterou z přírodních kamenů získaných v lomu i sběrem vytvořila mozaikářská dílna Ústředí uměleckých řemesel. Dílo, jehož tématem je doba Karla IV., patří k největším exteriérovým mozaikám v Praze. Později přistavěné obchodní prostory poněkud zúžily pohled na tento výtvor, který se ve vzdušnějším vestibulu více vyjímal.

Výstup ze stanice směrem na Palackého náměstí je pojat jako divadelní scéna, což Veronika Vicherková vysvětluje tím, že architekt Zdeněk Drobný, který je autorem také stanice Malostranská, se věnoval zejména výstavní architektuře. „Prostor komponoval na způsob divadelní scény, čemuž odpovídá nejen jeho nasvícení, ale například i vitráž Ivanky Slavíčkové, ozdobné sloupy nebo skleněný objekt výtvarníka Jaroslava Štursy zavěšený v ohnisku schodiště.”

To se nachází v Domě Metrostavu postaveném nad stanicí metra, který dřív sloužil mimo jiné jako zázemí pro dělníky stavějící podzemku, později se v něm zřídily kanceláře. Jde o nárožní budovu ve tvaru hexagonu, přičemž tři hrany směřují k náměstí. Pro vstup vznikl na rohu „kiosek”, na jehož úrovni je ve vestibulu metra zavěšen zmíněný skleněný objekt. Zelená fasáda domu je vyskládána z kachliček, mezi nimiž je vidět vínově natřená nosná ocelová konstrukce. Stejnou barvu spatříte i v prostorách metra.

Ve stanici Karlovo náměstí jsou pilíře a stěny za kolejišti obložené skleněnými tvarovkami ve stříbrné barvě, jejichž autorem je František Vízner. Naproti tomu Smíchovské nádraží je jediná stanice pražského metra, která má obložení z betonu. Rourové lineární sběrače jsou zde nahrazeny hranatými, vyrobenými ze smaltovaného plechu.

Korýtkové tvary osvětlení mají ve stanici důležitou akustickou funkci — v rámci velkorysého halového prostoru doplněného ochozem dokážou tříštit hluk a zkracovat dobu jeho dozvuku.