Zdařilá rekonstrukce proměnila žlutou tuctovku v kamenného fešáka s atmosférou

Majitel domu na Šumavě přizval architekty k rekonstrukci v létě roku 2021. Objekt byl v té době ve stavu nedokončené a ne šťastně řešené rekonstrukce. Historický dům měl žlutou omítku a plastová okna. Jeho vzhled zcela potlačoval původní venkovský charakter a jeho typické architektonické prvky.

„Naším cílem bylo znovu je objevit, odhalit a vhodně doplnit o dobové i současné stavební prvky. Stavba byla očištěna doslova až na cihlu a kámen, který se stal nosným výtvarným prvkem rekonstrukce,“ vysvětluje architekt Vojtěch Hybler.

Štítové stěny v podkroví jsou vyzděné z novodobých tvárnic, a jak architekti poznamenávají, „bohužel všeho druhu“. Tyto stěny se proto rozhodli omítnout ručně taženou štukovou omítkou. Omítanou a odkrytou část fasády na štítových stěnách pak oddělili charakteristickou dělicí římsou v podobě subtilní linky z pohledového betonu. Ta je zasazena do stávající skladby lícových cihel.

Architekti vyměnili střešní krytinu a původní kosočtvercové eternitové tašky, které má rovněž většina domů v okolí, nahradili hliníkovými ve stejném tvaru. Ve střeše pak zachovali pozdějšími úpravami přidaná střešní okna. Do plechového střešního pláště zahalili rovněž komíny. Vzhled domu tím obohatili o zajímavé napětí mezi kamenným spodkem a technicky působící moderní střechou.

Interiér domu s užitnou plochou 215 m2 prošel taktéž významnou proměnou. Architekti odstranili veškeré později vytvořené stavební prvky a zachovali jen původní stěny a stropní klenby. Tím vznikly určité mantinely v podobě různých výškových úrovní podlah a stropů, jimž museli při návrhu nových vnitřních prostor vyhovět.

K jejich propojení využili staré kamenné schody, s nimiž souzní dlažba z plzeňských desek u hlavního vchodu. Ostatní dlažby okolo domu jsou pak ze stejného kamene, z nějž byl původně postaven. Architekti tak podpořili dojem stavby, jež je do krajiny zasazena odedávna.

Původní zchátralý trámový strop v místě obývací zóny nebylo možné zachránit, a tak jej architekti museli nechat odstranit. Znovu jej už nenahrazovali, místo toho ponechali otevřený velkorysý prostor. Světlosti této místnosti napomáhá velkoformátové bezrámové okno, z nějž se otevírá pohled do zahrady a dále na zvlněnou šumavskou krajinu.

„Investor toužil po útočišti před rušným městským životem. Toužil po autentické, ale novodobé rekonstrukci s ohledem na krajinu a udržitelnost. Tohoto jsme dosáhli převážně díky místním zručným a trpělivým řemeslníkům, se kterými jsme byli neustále v kontaktu,“ uzavírá architekt s přesvědčením, že právě jejich přátelská spolupráce se promítla do konečné podoby domu. O tom, že se rekonstrukce skutečně vydařila, hovoří nepochybně i zařazení projektu do užšího výběru letošní Grand Prix architektů.