Článek
Popsat tuto zahradu do detailů je téměř nemožné: je totiž neuvěřitelně rozlehlá a propracovaná na každé pídi půdy. Zahradu navštěvují naši i zahraniční skalničkáři a botanici, rodiny s dětmi i školní výpravy, chodí sem meditovat také jogíni. Tato unikátní zahrada je ukryta v údolí Zlatého potoka poblíž Sedloňova v Orlických horách.
Má pověst nejkrásnější zahrady ve střední Evropě. Je výjimečná nejen rozlohou, ale i rozmanitostí a kompozicí. Majitel a tvůrce byl totiž nejen zkušený skalničkář a sběratel, ale také umělec, který si zakládal jak na detailech, tak na působivosti celku. Třebaže před několika roky zemřel, zahrada jeho zahradnické mistrovství stále připomíná.
Skalka na skále
Když na jaře vykvete skalka, je to krása. A což teprve, když se takový zázrak odehraje ve velkém a na opravdické skále! Během jara postupně rozkvete celá skalní partie, včetně rozlehlé údolní nivy s potokem, ve který obří skalka přechází. Do tisíců úžlabin, zákoutí a rozsedlinek postupně skalničkář usadil desítky druhů hvozdíků, rozrazilů a primulek a mnoha dalších skalniček pocházejících z hor celého světa.
Aby byla skála zelená i z dálky, osázel ji i množstvím jehličnanů. Na skále se dobře vyjímá především baculatá borovice limba, dále poléhavé horské kleče a drobnější keříky lýkovců. Povrch skály tu a tam ozvláštňují plazivé smrky, rododendrony a azalky. Vrcholek krášlí zakrslá bříza a ošlehaný javor. Oba stromky se tu uchytily samy od sebe a symbolizují krédo majitele, že zahrada musí působit co nejpřirozeněji.
Lásky pana Grulicha
Skála přechází do spodní části zahrady, jejíž část je koncipovaná jako údolní niva. Na jaře zde v bažinaté půdě rostou blatouchy. Také původní travní porost bohatě zalévaný Zlatým potokem je stále ve výborné kondici. Podle slov majitele tu roste deset druhů vstavačů. Pan Grulich totiž na pozemku do jisté míry dával volnost i zdejší přírodě a snažil se tu sázet jen botanické druhy - uměle vytvořené křížence neměl rád. Některé rostliny proto množil jen dělením.
Listnáče na zahradě sázel minimálně, v údolí u potoka ponechal jen několik bříz. Jako bývalý skaut a horolezec na horách potkával jen jehličnany, a ty mu také formovaly názory o tom, jak by měla jeho zahrada vypadat.
Potůčky, vrby a novozélandská tundra
Původní meandr Zlatého potoka, protékajícího kolem pozemku a posilovaný miniaturním horským potůčkem přitékajícím do údolí shora, se pílí skalničkáře rozhojnil o množství uměle vybudovaných vedlejších ramen přehrazených hrázemi. Vznikly na nich malinkaté tůňky, jezírka a rybníčky a jeden větší rybník s kapry. Podél vodotečí se vinou klikaté kamenité cestičky, nabízející další a další pohledy a průhledy na kompozici výsadby, čítající několik drobnějších vrstevnatých skalek. V bezprostředním okolí potoka zjara prokvétají louky přirozenými výsevy sněženek a prvosenek, břehy zpevňují břehové vrby. Jen poučený návštěvník si všimne vrby síťnaté nebo zakrslé, které se nenápadně plazí u země. To včely na jejich květy zamíří hned.
Rojovníky, česneky, árony, himalájské primule, střevíčníky a vstavače si v blízkosti vody vysloveně libují, jednu ze srdečních záležitostí tvůrce zahrady, hořce, však musíme hledat na kamenitých vyvýšeninách. Na zahradě roste tak široká paleta druhů, že kvetou od časného jara až do podzimu. Nejzajímavější partií spodní části zahrady je zcela jistě pravá „novozélandská tundra“. Tak rozsáhlý porost novozélandské hvězdnicovité rostliny raulie u nás hned tak někde jinde nenajdete. Kompozici údolní nivy tu a tam doplňují vysoké sloupy vzrostlých smrků omorik s podrostem z nízkých klečí. Podle slov majitele omoriky dávají rovině výšku a nabízejí i zajímavé průhledy.