Článek
Na zahradě bývaly ovocné stromy, které majitelé postupně redukovali. „Některé sázel ještě můj otec, “vzpomíná majitelka, která spolu s manželem začala zahradu přetvářet před sedmatřiceti roky. „Skalky jsme samozřejmě budovali postupně, s první jsme začínali u domu, pak přibývaly další a další, většina z nich je na obvodě pozemku.“
Střed pozemku majitelé zasvětili trávníku se vzrostlým ořešákem, který je dominantou zahrady a také jí dává příjemný stín.
V závěru budování vznikl v dolní části zahrady ostrůvek s hajními rostlinami a pergolou a také jezírko obklopené stromy. Je napájené jen z okapů domů - odtok majitel řešil potrubím skrytým pod zemí. Jeho hlavním účelem je sloužit jako rezervoár vody a požární nádrž, takže je vybetonované v obdélníkovém půdorysu.
„Původně rovný terén zahrady jsme místy zvlnili, ve skalkách umístili velké balvany částečně zapuštěné do země, aby výsledek vypadal přirozeně a věrohodně, “vysvětluje paní domu. Vrcholem bylo vybudování rokle.
„Krakonošova“ rokle
Tu však hned tak neobjevíte, protože je zapuštěná do terénu ve střední části pozemku na okraji trávníkové plochy. Technicky je to výkop dlouhý asi dvanáct metrů a zhruba tři metry široký, který se směrem dolů zužuje. Stojící člověk se v ní téměř skryje, takže její hloubku odhadujeme na sto šedesát centimetrů.
Stěny jámy majitelé vyskládali robustními omšelými kameny na způsob vrstevnaté skalky, při jejíž stavbě se majitelé inspirovali krkonošskou přírodou. Dnem průrvy vede kamenitá mechem zarostlá pěšina. Uvnitř rokle se díky její hloubce, orientaci a malému vodnímu zdroji, který tu vyvěrá, ustálilo chladnější mikroklima na způsob „vlčích jam“, které najdete u Blatné v Krušných horách. Výsadba skalniček v rokli proto kopíruje orientaci skalních stěn - jiná je na severní a jiná na jižní straně.
Jak zevnitř, tak zvenku rokle působí velmi autenticky - především díky četným kamenným výchozům z balvanů a výsadbě poléhavých smrků a miniaturních borovic. Korunou výsadby jsou ovšem skalničky – objevili jsme například matečnici bochánkovou, plazivé plaménky, nízké štěničníky, sivutky, lewisie, skalní petrklíče, trávničky a písečnice, dryádky, turany, tařice a mnoho dalších.
Jak se dělala rokle
„Zeminu vykopanou z jámy jsme nerovnoměrně sypali po jejích okrajích tak, že kolem vznikl nepravidelně vysoký val,“ říká majitelka. „Tím se nám rokle ještě více opticky prohloubila. Následně jsme do svahu ode dna jámy až po vrchol navážky postavili vrstevnatou skalku z kamenů nasbíraných po okrajích polí, na mezích a v okolí obce.“
V závěru rokle je oblouk, kde je kameny a štěrkem vyplněná jáma. Do té při větších deštích stéká voda z celé rokle a vsakuje se pod ni. Do rokle lze sestoupit pozvolně klesající pěšinkou.
Výběr rostlin
Vzhledem k hloubce je kolmá stěna na konci rokle chladná a jemně vlhká. Právě tam je nejnižší místo, kde se vytváří tůňka z napršené vody. Na stěnách v nižších partiích rokle rostou chladnomilné rostliny, které směrem vzhůru střídají teplomilné skalničky.
Na horních hranách jsou vysazené rostlinky, z nichž při dešti voda odtéká dolů. To mnohé druhy jako třeba sivutka potřebují. Na okrajových stěnách pod vrcholovými balvany visí bohaté trsy štěničníků a tařice.
„Vnitřní stěny rokle nám umožnily zasadit tady neskutečnou škálu skalniček. Máme možnost využít všechny čtyři světové strany. A ladit výsadbu podle toho, kolik slunce, stínu a vlhkosti rostliny snesou i podle toho, jak dlouho u nich po dešti smí zůstat stát voda či rychle odtéci.“
Horní hrana rokle je postavena z velkých rulových balvanů tak, aby vznikl dojem rozeklanosti. Převládají tu plazivé „kobercové" druhy, jako například vítod. U horní hrany se v lehkém polostínu rozmáhají bochánky nízkých trávniček, v suti kvetou hořce. Směrem do zahrady rokle pozvolna přechází ve spárovou skalku.
Na opačném konci klikatého umělého útvaru z něj vystupuje útes, končící v zeleni živého plotu, za kterým je již sousedova zahrada. Převládá tu celodenní stín, a tak se tu daří kapradinám a stínomilným rostlinám.
Spáry a povrch kolem rostlin je vyplněn rozdrcenými kameny téhož druhu, jako jsou velké balvany. Je to takzvaná povrchová drenáž, která vyhovuje většině skalniček, třeba šedivě třírohé a lewisiím.
Nejstarší skalka je u domu
Popsat všechny větší a menší skalky a místečka krášlící zahradu je téměř nemožné - ani jedna není stejná. Nás hned po rokli upoutala skalka u domu. Kromě zakrslých jedlovců zde rostou čarověníky borovice, lýkovce, polštáře mateřídoušky a hvozdíky. Zaujal nás i dub s pichlavými listy, a hned se nám dostalo vysvětlení, že je to americká obdoba těch středomořských. Skalku zdobí zajímavé výpěstky majitelů – mimo jiné i borovice se šedými rašícími výhony, jejíž semena si manželé přivezli z Grand Canyonu.
Skalka u domu je pozoruhodná i tím, že překrývá sklípek vedle domu. Stačilo jeho stěny odizolovat a navršit na ně jíl, získaný při prohlubování sklepa domu spolu s kameny posbíranými po okolí. „Vršek skalky jsme překryli mělkou vrstva zeminy a mulčované borové kůry, která se deštěm tolik nesplavuje jako kamínky.
„Na životě je krásné to, že nic není stále stejné a neměnné, pokud ovšem těch změn není příliš mnoho,“ míní majitelka. „I na skalce tak občas některá naše oblíbená rostlina odejde do věčných lovišť, ale zas tu máme místo pro nějakou jinou, která nám přiroste k srdci stejně, jako ta předešlá…“
