Článek
Zahradu jsme objevili náhodou při podzimním výletě k Zemské bráně. Tak se říká kamennému mostu, který se klene nad Divokou Orlicí v místě jejího vstupu z polského Kladska do Orlických hor. Odbočili jsme v Bartošovicích směrem k hranici, která je odtud co by kamenem dohodil. Vpravo od hlavní silnice směrem k Niemojowu jsme zahlédli nad silnicí narůžovo natřené kolo, tedy bicykl, a zaparkovali u malované cedule s nápisem Hotel, umístěné na starém mandlu.
Pamětníci starých časů
Šipka ukazovala, že se vchází zahradou. Hned vlevo na nás ze spleti stromů vykoukla kamenná babka s nataženou dlaní. Přidali jsme po korunce a pokračovali dál podél zídky, ozdobené roztodivnými rybami. Za ní je jakási litinová čtvernožka, v jejíž žebrované násypce září květináč s muškáty. A vedle přístřešek, na jehož štítě visí další bicykl a kovové návěstí s kravičkou. Na trámech je sbírka všemožných drobností a tretek.
Pod přístřeškem i okolo něj jsou rozmístěny další sochy a kamenná koryta, vedle nichž se objevují nejrůznější pamětníci starých časů: vozík, trakař, starý lis, pluh, decimálka… však vidíte na obrázcích. Ale na návštěvníky z těch vysloužilců nepadá nostalgie. Jsou totiž ozdobeny květinami – živými i umělými – a zkombinovány s nejrůznějšími židlemi, stolky, lavicemi, na nichž prý v létě posedávají hosté a popíjejí kávu nebo něco ostřejšího.
Cervantes by koukal
Majitelka celého areálu paní Danuta Pjasiňska koupila dům před třinácti lety. Byl více než dvacet let opuštěný a značně zdevastovaný. „Stále jej opravuji a přestavuji. Postupně jsem zvelebila dvě patra hotelu, kde dnes můžeme nabídnout ve dvou a třílůžkových pokojích s vlastní koupelnou ubytování pro padesát hostů, a zároveň dávám do pořádku zahradu. Zpočátku tady byla jen divočina,“ vzpomíná.
Když vysadila nové stromy a keře a snažila se zkrotit plevele a trávník, který na vlhkém pozemku stále bujně roste, přemýšlela, co s rozlehlou zahradou dál. „Od svých dvaceti let sbírám staré předměty, které byly vyrobeny před rokem 1939. Napadlo mě, že by se tady mohly dobře vyjímat,“ hovoří majitelka o vzniku své kuriózní kavárny. Drobné věci by se samozřejmě v trávě ztrácely a některým by pobyt pod širým nebem opravdu nesvědčil, a tak s přáteli postavila i několik přístřešků.
Nápad se osvědčil. Zahrada přilákala hosty, kteří nejen rádi posedí mezi zapomenutými mašinkami, uměleckými předměty i veteší, ale přinášejí další kousky do sbírky. Nejde ovšem o sbírku v pravém slova smyslu. Každý kousek organicky zapadne do plenéru, najde své místo, zákoutí, jež „oživí“. Ani paní Danuta a její syn, který matce se zahradou pomáhá, nepřestali na burzách a trzích vyhledávat vhodné starožitnosti.
Přátelé a umělci, kteří si penzion oblíbili, vytvářejí i nové artefakty: hlavně z kamene, ale i ze dřeva a z kovu. Z posledně jmenovaného materiálu dokonce svařili scénu, která jako by vystoupila ze Cervantesova Dona Quijota. U větrného mlýna stojí urostlá Dulcinea a k ní se na koni blíží známý snílek rytíř de la Mancha, následovaný sluhou Sancho Panzou. Autor by žasnul, že si jeho postavy oblíbily zahradu až na březích Divoké Orlice. A jistě by ho potěšilo, že se výjev stal symbolem tohoto krásného kraje.
Evropská krajina optimizmu
Skalnaté údolí, v němž pramení říčka Orlice a spojením s Černým potokem se mění v Divokou Orlici, je pětadvacet kilometrů dlouhé. Prý si krásou nezadá s alpskými horskými kaňony. Je oázou klidu, balzámem na nervy, zničené uspěchaným životem ve městě. Proto byl tento kout, v němž leží i niemojowský penzion, v roce 2006 vyhlášen Evropskou krajinou optimizmu.
Lze tedy říct, že jste s námi nakoukli do „zahrady optimizmu“. Chcete-li se ho nadýchat víc, vydejte se do Bartošovic v Orlických horách. Zastavte se u Zemské brány, a pak se posaďte ve veselé zahradě.