Článek
Svitákovým učarovaly zahrady. Inspiroval je skalničkář Ladislav Musil z Choratic u Děčína, podle jejich slov „zahradník od pánaboha“, od něhož kupovali dřeviny pro svoji severočeskou zahradu. Jenže Svitákovým chyběl na severu Čech čerstvý vzduch, jejich děti byly nemocné, a tak v roce 1994 prodali domek i se zahradou a přestěhovali se z Děčína na Šumavu. Vybrali si vesničku Červenou s nádhernou vyhlídkou na okolní hory. Na avii si převezli i své nejmilovanější dřeviny.
Obec se nachází v Chráněné krajinné oblasti Šumava a svou severní hranicí se jí dotýká Národní park Šumava. Největší zdejší kuriozitou je stádo bizonů, které se pase na lukách kousek od Červené. Na návsi stojí místními chalupáři opečovávaný kostelík a hned vedle něj narazíte na vlídné průčelí domu Svitákových. Dům pochází z roku 1791 a z jeho velikosti i výstavnosti lze odhadnout, že němečtí sedláci uměli hospodařit.
V horní části dvora se v létě sedá u ohniště. Budova garáže zmizela pod břečťanem
Velký dům, velká zahrada
„Když jsme usedlost na Červené kupovali, byla ze značné míry v troskách. Po prodeji našeho děčínského domku jsme měli peníze na rekonstrukci, ovšem skoro všechny stavební i truhlářské práce jsme si dělali sami. Manžel vyráběl i dřevěná okna podle původní předlohy – a bylo jich rovných padesát!“ komentuje paní Svitáková.
Půdorys usedlosti ve tvaru písmene „U“ majitelé zachovali a také základy a zdi obytné budovy zůstaly původní. Zato z horní stodoly nezůstalo skoro nic. Místo ní postavili garáž.
„Prostřední část jsme výrazně snížili, umístili sem technické zázemí a dílnu, ale také bazén a skleník – něco jako zimní zahradu. Z části pak vzniklo otevřené posezení. Střechu jsme ponechali, ale zbourali zeď vedoucí do dvora. Když jsme měli dům částečně zrekonstruovaný, pustili jsme se do zahrady. Já mám střední ekonomickou školu, manžel je strojař, ale zahradničení je náš společný koníček. Kdykoliv jsme někam jeli na výlet, navštěvovali jsme botanické zahrady, arboreta a zámecké parky. Tam jsme si ujasnili, co bychom na zahradě mohli mít.“
Tady byla kdysi hranice pozemku
Na koncepci zahrady jsou všechny tyto zkušenosti znát. Zřejmé je i to, že majitelé jsou neobyčejně pracovití a velkorysí. Jejich rozlehlá zahrada je krásná ve všech ročních obdobích, neobyčejně poeticky tu probíhá jarní rašení s magickými výhledy na louky, březové remízky a pasoucí se dobytek pod centrálním hřebenem Šumavy, kde tušíte Kvildu a Zhůří.
Tohle vše lze pozorovat z rozsáhlé horní zahrady se spoustou vzrostlých místních dřevin a skupinkami vysazených exotů. Celková plocha pozemku je 13 000 metrů čtverečních a tvoří ji protáhlý lichoběžník od stavení na východě k zadní kratší straně na západě.
„Zahradu jsme koncipovali postupně tak, jak jsme pokračovali v jejím čištění. Během let jsme přikoupili další pozemky a původně hraniční mez se ocitla uprostřed zahrady. Takže žádná vize od začátku. Ani jsme si nehráli s terénními úpravami. Všechno jsme ale museli oplotit, aby nám sem nechodily srnky,“ říká majitelka.
Zahrada je koncipována tak, aby se některé partie neodkrývaly pohledu hned, ale nejprve skrz průhledy
Na dvoře
Dnes vám chceme představit podzimní a neobyčejně barvitou spodní část zahrady Svitákových, k níž patří i malebná stodola přebudovaná na netradiční posezení. To vše na dvou dvorcích přímo u domu.
Okouzlující je již vstupní prostor. Každý, kdo vchází do zahrady, ocení barvící se listy exotického dubu před domem i zelený kožich břečťanu na části fasády. Také rozzářené plody hlohyně u branky naznačují, že tu bydlí talentovaní zahradníci. Uděláte pár kroků a už jste na dvoře, tedy na zeleném prostranství mezi budovami. Terénní vlna je dělí na dolní a horní část. V dolní se ukrývá jezírko s lekníny, sítinami, kosatci, orobinci, kakosty a pomněnkami. Nad jeho hladinu se sklánějí skalníky a jalovce, mezi okolními vyššími tújemi a jalovci vyniká hlavatá vrba.
Dolní část přechází do prostorného zastřešeného posezení vytvořeného z bývalé kamenné stodoly s mohutnými stoly a lavicemi. Boční stříšku posezení porůstá rozrostlá opletka baldžuánská, půvabně rámující výhled do zahrady. Zdi skýtají místo pro četné artefakty – vesměs předměty, které majitelé našli po vyklizení půdy a sklepa. Patří k nim staré kolo a prastaré lyže. Kamenná zeď podtrhuje estetiku vysloužilých předmětů, všude kolem se usmívají kytky v tradičních i netradičních květináčích.
Strohé betonové schodymezi oběma částmi dvora zdobí z obou stran bujné popínavky a keře
Tady si přes léto i na podzim rádi odpočinou majitelé i hosté jejich malého rodinného penzionu. A zde je také místo pro zpracovávání bohatých houbařských nálezů. Podél budovy vedou schody do horní části dvora a svah mezi horní a dolní částí dvora je ozdobený cypřišky, jedlemi a dalšími dřevinami. V horní části se zelenají hlavně azalky a pěnišníky. Azalky tu každoročně bojují s mrazem, ale zatím se drží.
„Původně jsme dvůr pojali jako skalku. Dřeviny se ale mezitím natolik rozrostly, že by se spíše dalo hovořit o arboretu,“ vypráví majitel. „Máme tu skalkové druhy i ty vyšší, mezi nimi nějaké pěnišníky, cypřišky a jalovce. Vlastně tu provádíme takový přírodní výběr. Něco zkusíme zasadit a pak se uvidí, co přežilo. Okrasný javor se stěhoval už dvakrát, nejprve jsme si jej přivezli z Choratic do Děčína a pak sem. Už mu je přes čtyřicet let a teprve v pětatřiceti začal plodit.“
Za garáží, skrytou v břečťanovém porostu, zbyl po původních obyvatelích násep, který sloužil jako nájezd do horního patra stodoly. Dnes je na něm skalka, porostlá z jara kvetoucími keříky lýkovců.
Za garáží si majitelka založila bylinkovou zahradu. Bazalka, saturejka, tymián, máta a další voňavé přísady putují do zdejší kuchyně v biokvalitě a vždy čerstvé. Záhonky jsou stylově ohraničeny vyplétanými plůtky z vrbových proutků. Vrba nad jezírkem u domu je totiž pěkně hlavatá i proto, že majitelé dovedou její proutky upotřebit.
Vedle bylinkové zahrádky se choulí v dolíku ještě jedno jezírko. Vzniklo z potřeby vytvořit zásobu vody na zalévání a je napájeno výhradně dešťovou vodou z okapů. Nad ním se sklání úctyhodně vzrostlá vrba s větvemi splývajícími až na hladinu mezi listy leknínů.
Za lavičkou se rodí jednoduchá pergola
V horní části s vyhlídkou
Cesta vede mírně vzhůru, a to už se před námi otevírá horní část zahrady s příjemným posezením na lavičce mezi nízkými keříky a s výhledem do krajiny. Dále nás vede živý plot, izolující prostor od sousední zahrady vpravo, a osázená bývalá mez po levé straně až k výsadbám v zadní části pozemku. Cestou míjíme tu a tam rozhozené sakury, doubky a další dřeviny. „Z toho, co má šanci se u nás uchytit, vybírám jen to, co považuji za nejzajímavější,“ vysvětluje majitel.
Spodní částí pozemku se vracíme zpět k domu. Kromě pěnišníků, azalek, tavolníků, čilimníků a dalších okrasných dřevin tu zaznamenáváme i malý ovocný sad z jabloní, švestek, třešní a hrušní. Část trávy zůstává neposečená, aby přežily oranžové jestřábníky i další luční květiny ponechané pro užitek motýlům.
Pokud ještě projdeme loubím popnutým vistárií s chmelem, ocitneme se opět u garáže. Naši průvodci společnou zahradní procházku uzavírají slovy: „Jsme tu ohromně spokojení. Bydlíme tady osmnáct let a čistou přírodu a vzduch si pořád užíváme.“
