Vypěstujte si kytice s vůní léta

Plošky oseté rostlinami, které s námi stráví jen jednu sezonu, nepotřebují rafinovanou úpravu. Můžeme je vmáčknout mezi trvalky a růže, na kraj živého plotu, do záhonů se zeleninou. Ani není nutné podřizovat volbu druhů určitému barevnému konceptu. Nejdůležitější je, aby květiny po odstřihnutí zakládaly nová poupata a ve váze vydržely dlouho čerstvé.

Duben předává štafetu měsíci slavičích tenorů a žežulčího věštění a to je ideální startovací čára pro semínka, která můžeme rozptýlit přímo po záhoně.

Ta větší klademe po jednom. Jemné osivo nabereme mezi prsty a trousíme, jako bychom solili polévku. I v tomto případě platí střídmost. Pokud osivo vysejeme příliš hustě, budeme se zbytečně zdržovat protrháváním semenáčků. V mačkanici jim totiž hrozí zakrnění, vyhladovění i strašák jménem padlí.

Semena zachumláme do načechraných peřinek záhřevné drobtovité zeminy. Ne pod těžkou duchnu, aby neusnula věčným spánkem, ale vystartovala k rychlému růstu hned, jak ucítí májový deštíček prozářený sluncem.

Hlásí-li meteorologická předpověď sucho, zalijeme je konví opatřenou jemným kropítkem.

Krásu a náboj optimismu mohutných úborů se zlatožlutým paprskem dokonale štětcem vyjádřil Vincent van Gogh. Ve skutečnosti je váza plná slunečnic mnohem hezčí než na obrázku. Když je nařežeme záhy po rozvinutí dlouhých jazykovitých květů, vydrží ve vodě skoro dva týdny. Nejlíp se k řezu hodí odrůdy sbohatě větvenými stonky. Existují rovněž sterilní hybridy, které netvoří pylová zrnka, takže se nemusíme obávat alergie ani skvrn na ubruse.

Stejně jako slunečnice roční (Helianthus annuus) jsou na pěstování nenáročné aksamitníky (Tagetes) neboli afrikány, chcete-li. Už dlouho se používají na obruby, ale i pod rajčata a další zeleninu, jíž obstarávají přirozenou ochranu proti půdním škůdcům. Květy ve žhoucích barvách slunce a s typickým kořenitým puchem jsou jedlé, pikantní. Ve váze vydrží celou věčnost.

Kdo trávil léto u prarodičů na venkově, vybaví si jistě útulný zmatek na záhoncích s květinami, které babička pěstovala, aby bylo co dát na hřbitov nebo do džbánku na stůl k rybízové bublanině. Ta patřila k létu stejně neodmyslitelně jako babiččin zaručený miláček hvozdík bradatý (Dianthus barbatus) s jakoby ručně malovanými třásnitými květy s hřebíčkovou vůní, která je skutečně kouzelná.

Nostalgii se neubráníme ani při pohledu na sličné ostálky (Zinnia elegans) nebo na uličnicky střapatou chrpu (Centaurea cyanus). S touhle plevelnou divoženkou se kvůli používání pesticidů v přírodě nesetkáme tak často jako dřív. To je daň za civilizaci. Všude ale seženeme semínka v sáčku. K původní modré barvě šlechtitelé přidali bílou, růžovou, vínovou a kaštanovou.

Stejnou škálu zbarvení najdeme u čínských aster (Callistephus chinensis). Jejich kopretinové úbory, které se u plnokvětých forem mohou srovnávat s kaktusovitými jiřinkami, působí trochu staromódně. Že by kvůli tomu ale ztrácely na popularitě, to ani náhodou.

Hrachor vonný (Lathyrus odoratus) potěší oči i nos, proto je vždy srdečně vítaný jak na zahradě, tak v kytici, která lahodnou vůní naplní vzduch v celém domě. Jako každá jiná jednoletka vydává veškerou energii k růstu v jediné sezoně, což je u rostliny se šlahouny dlouhými až 3 m obdivuhodný výkon.

Ke šplhání vzhůru za sluníčkem využívá tenounké úponky, jimiž se chytá prutů, tyček, drátů. Ke každé podpůrné berličce vysejeme po semenu až dvou. Ačkoli jsou tvrdá jako kámen, nevyžadují naříznutí ani předmáčení.

S prvními poupaty začneme popínavce každých čtrnáct dnů přilepšovat hnojivem pro rajčata. Ve stálé pohotovosti máme ostré nůžky. Hrachor totiž nakvétá tím bohatěji a déle, čím častěji květní stonky stříháme.

Pravidelný řez podporuje násadu nových poupat u většiny letniček. Teprve ke konci sezony se vyplatí nechat je zestárnout a posbírat semena, abychom v příštím roce měli kytice úplně grátis.