Článek
Záměl u Potštejna je rovinatá obec v podhůří Orlických hor, proslulá rozvalinami loupežnického hradu Potštejna, barokním zámkem knížete Chamaré, několika lomy a také malebným tokem Divoké Orlice. Kromě toho se tu „daří“ i vysokohorským skalničkám z Makedonie, Turecka a Řecka. Samozřejmě, že jen v uměle vytvořeném prostředí bizarních skalek Zdeňka Skučka, místního rodáka a milovníka titěrných „špeků“.
Azalky a pěnišníky lemují plot v úzkém pruhu navezené rašeliny
Ve stínu švestky
Majitel svoji zahradu buduje už třicet let, posledních dvacet pak velmi intenzivně. Nebylo to prý nic snadného, protože pozemek je nad řekou a na těžké jílovité půdě. V současné době zahrada prochází velkými změnami: pan Skuček buduje nad starým sklípkem další skalku, drenážuje terén a zároveň bojuje proti řádění krtků, kteří ohrožují jeho vzácnosti. Proto také mnohé z nich sází výhradně do kamenných koryt.
Kdysi tu byl tak jako na většině venkovských zahrádek sad. Nyní z něj zbyla jen jedna švestka. „Chrání kytky před odpoledním sluníčkem a také se pod ní dobře odpočívá,“ přiznává majitel.
Ke švestkám během let přibyla četná malebná zákoutí rozhozená po poměrně rozlehlém trávníku cípaté zahrady. Jsou převážně vytvořena ze solitérních jehličnanů a listnáčů včetně jinanu dvojlaločného. U plotu majitel vysadil pěnišníky, azalky a magnólie.
Na severním okraji zahrady se lomikamenům, lewisiím a dalším rostlinám daří skvěle
Hory v nížině
Zdeněk Skuček patří lidem, jimž se říká živel. Umí se radovat z každého zahradnického úspěchu. Po několika větách je nám jasné, že zahrada je nejen jeho koníčkem, ale i místem zahradnických experimentů.
„Jen se na ni podívejte, není to krása?“ vede nás k miniaturnímu skleníčku, z něhož obřadně vyjme květináček. Kvete v něm malá modrá kytička. „Je to jankea křížená s ramondou,“ říká s nadšením objevitele. Další, stejně krásné a stejně šmolkově modré ramondy pak obdivujeme i během podrobné prohlídky dvou skalek situovaných před domem. Větší z nich je koncipovaná jako pohledová – od domu ji dělí jen malý chodníček.
Majitel je několikrát přestavoval a ani dnes není spokojený. „Začalo to v roce 1975, kdy jsem ještě jako kluk poprvé uviděl tehdy vzácné lewisie a vystavěl si první malou skalku za domem. Časem jsem začal navštěvovat zahrady skalničkářů v kraji – zaujala mne hlavně Řeháčkova v České Rybné a známá Šťástkova zahrada v Dobrušce. Po jejich vzoru jsem začal skalničkařit i já.
Časem jsem si vybudoval první skleníček a začal sbírat saxifragy a porofily. Bohužel jsem kvůli nemoci nemohl jako ostatní skalničkáři jezdit sbírat zkušenosti na Balkán, ale získával jsem od nich aspoň semena. Pocházely z výšek 1000 až 2000 metrů nad mořem, takže vypěstovat z nich rostlinky v naší nížině s nadmořskou výškou 250 metrů bylo dost těžké…“
Pěnišníky a pérovníky pštrosí vytvářejí základnu, nad níž šplhá po treláži plamének
Skalka ve tvaru homole
Časem se Zdeněk Skuček naučil, jak imitovat prostředí vysokých hor a z místního kamene vystavěl několik skalek neobyčejně svébytného tvaru, kopírující reliéf kopců v Českém Středohoří.
„Většina skalničkářů je toho mínění, že skalka se má budovat z jednoho druhu kamene. Já jsem dokázal, že to vždy nemusí být pravda. Při stavbě kopečků jsem použil hned tři druhy kamene pocházejícího z okolí obce. Tmavší kameny jsou z nedalekého lomu Černá skála, bělejší z lomu Litice. Na úpatí druhé skalky jsem zase umístil slepence, které jsem objevil v lese nad námi. Většinou to byly kameny z polí, které vysbírali místní zemědělci.“ Pro výsadbu lomikamenů si majitel opatřil ještě travertin, který pochází z poměrně neznámého zdroje v Kořenici u Chocně.
Optické rozčlenění i pohyblivý stín zajišťuje magnólie nebo borovice pokroucená
Pod smrkovým deštníkem
Oči kolemjdoucích upoutává především skalka před domem, kterou stíní smrk pichlavý a severoamerická jedle plstnatoplodá – oba stromy ořezané. Majitel si je jako kluk přivezl z proslulé školky v Litomyšli. „Zasadil jsem si je hezky před okna, do skalky, a když mi přerostly, udělal jsem z nich deštníky,“ usmívá se.
Kraje skalky lemují dekorativní lewisie, tu a tam ji oživují miniaturní jalovce kompresy, ale především patří miniaturním skalničkám. „Čím menší, tím lepší, mám tu málo místa,“ vysvětluje majitel.
Obě skalky křižují cestičky, vysypané drobným štěrkem, a my s očima a ušima na stopkách posloucháme zasvěcený výklad skalničkáře. Obdivujeme se kompozici skalky z růžově kvetoucí mydlice, nízkých kakostů z Řecka, různobarevných fial, koulenek, mařinek a modroušků. Na skalce se výborně daří i protěžím, velmi dekorativně působí hvozdíky a orlíčky i nedávno vysázené čínské hořce. „Barevně s nimi ladí fialovo-modré alpské prvosenky i vysoké žluté kuklíky z Alp,“ vysvětluje majitel.
Skalky oživuje množství kapradin, zejména drobný sleziník červený. „Ten k nám připlaval s povodní v roce 2000,“ říká náš průvodce. „Je to dosti vzácná, až ohrožená kapradina, u mne se však začíná přemnožovat.“
Skalky majitel každý rok vylepšuje, plánuje dosazení čarověníků a nízkých pěnišníků, aby byly přitažlivé i v době, kdy skalničky nekvetou.
„Mám rád modrou barvu a voňavé kytky,“ prozrazuje na konci obhlídky skalničkář a vede nás k ukázkově modrému porostu pupkovce. Vedle něj voní turecká šalvěj a balkánské mateřídoušky.
Západní cíp nevelké zahrady zůstal volný, bez skalkových výsadeb
Vzácnosti do stínu
V závěru prohlídky se vracíme k miniaturním haberleám a ramondám. „Haberlea je třetihorní relikt, rostoucí v Rodopách a v horách severního Řecka. Její nejbližší příbuznou je ramonda rostoucí v balkánských pohořích,“ dozvídáme se ještě.
Dlužno říci, že tyto rostliny se na českých skalkách objevují jen vzácně, protože jsou choulostivé. Ve skalce se vysazují do stínu, nejlépe mezi kameny na severní expozici tak, aby přebytečná voda stékala z povrchu listových růžic. „Nejlepší je pěstovat je v zahradních korytech. I zde je vhodné zasadit rostlinu do svislé spáry mezi dva kameny,“ říká Zdeněk Skuček.
