Tlustice vynikají rozmanitostí

Kdybychom pro tlustice pořádali mejdan, bylo by zapotřebí víc než dvě stě padesát pozvánek. Tolik druhů roste v přírodě, převážně na jihu Afriky, kde jim nehrozí mráz ani přemokření. A to nepočítáme křížence a odrůdy.

Specialitky vyhledáme na zahradnických výstavách či u soukromých pěstitelů. S trochou štěstí získáme pěkně macatý řízek od personálu botanického skleníku v době, kdy tam rostliny množí. Můžeme však vzít jed na to, že ani ve sbírkách ostřílených sukulentářů nechybějí druhy běžné. A ty seženeme skoro na každém rohu. Jaké to jsou?

Tato noblesní dáma kromě korpulentních kmínků staví na odiv listy. Ty jsou vláčnější než u normálního druhu, lehce loknité, zahrocené. A ta barva! Modravě zelená, zastřená vrstvičkou vosku jako mlhou, skrz niž prosvítají tečky svěží jako mentoly. S příchodem léta se okraje zbarvují purpurově.

Slovo stromovitá je trochu přehnané, protože v domácích podmínkách tahle subspecie málokdy doroste víc než do metru. V zimě se občas tváří neduživě, chybí jí slunce, které je základem jejího zdraví. Mladistvý vzhled si udržuje shazováním starších listů.

Proti vyholování větví můžeme protestovat tak, že je zkrátíme a necháme čerstvě obrůst. Odstraněný materiál použijeme k množení.

Už naše (pra)babičky ji považovaly za spolehlivou a nenáročnou spolubydlící. Můžeme klidně odjet na dovolenou, aniž bychom sháněli dobrovolníka na zalévání. Naši nepřítomnost vydrží.

Snadno se pěstuje ze stonkových i listových řízků. Vypadá rozkošně od prvních kořínků, stále krásná je ve čtyřiceti a okouzlující zůstává i pro toho, kdo ji po nás zdědí. To už z ní dávno bude třeba metr dvacet vysoký stromek s tlustými kmeny a rozkošatělou prokvetlou korunou.

Ač je letitý cvalík těžký, bereme ho na léto pod širák do zahrady nebo na slunný balkon. Vitalita a nádherná barva a lesk vltavínu za trochu úsilí stojí. Nevejde-li se už do obýváku, může zimovat ve skleníku, kde teplota neklesne pod 5 °C.

I takhle rozverně se umí tlustice vymódit. Dlouhé výhony splývají přes květináč, kratší trčí vzhůru nebo odstávají do stran. Celé to připomíná kštici dredů. V detailu lze s trochou fantazie vidět knoflíky (placaté srostlé listy) navlečené na niti (dřevnatícím stonku).

Unikátnost tučnolisté parádnice vyzdvihne stojánek, police či závěsná nádoba. Snadno se množí z výhonů, často už opatřených vzdušnými kořínky. Slunce, které na listech vykresluje červenou borduru, prostě miluje.

Stejně jako u předešlých druhů platí, že bez vody vydrží déle než měsíc. Nač ji ale trápit? V pokojových podmínkách zaléváme střídmě, pravidelně po proschnutí horní vrstvy substrátu. Královskou odměnou za naši skromnou péči je bohatá násada podzimních až časně zimních květů.

Kdo však nezná jejich svéráznou vůni, mohl by zapochybovat, zdali si vypral ponožky. Tím ale jistě nikoho neodradí.

Podivínská varieta podoby vzácného korálu roste pomalu do 50 cm až 80 cm v obou směrech. Bližší průzkum odhaluje kurióznost listů. Některé připomínají banán, jiné brčko a dalšími se nejspíš inspirovali animátoři pohádky o udatném zlobrovi, poněvadž Shrek má přesně takové uši.

Kromě tmy prospívá všude, kde není zima. Klidně ji nastěhujeme na parapet nad radiátorem. Kvůli suchému vzduchu však častěji kontrolujeme listy, zvlášť v prohlubních se s oblibou schovávají vlnatky. Tyhle škůdce nejsnáze odstraníme vatovou tyčinkou nasáknutou lihem.

Novou zelenou kámošku získáme z vrcholových řízků, rychle koření i odpadlý list. Pravidelným zaštipováním ji udržíme velkou tak akorát, aby nemusela pryč z parapetu. Jako bonsaj oslní každého v místnosti.