Tisíc důvodů, proč pěstovat tis

Tis červený (Taxus baccata) je strom v každém směru pozoruhodný. Strom pravěký, dvoudomý, v naší přírodě chráněný. Pro Kelty byl posvátný. Kdo tohoto jehličnatého houževnatce pozná blíž, bude ho uctívat jakbysmet. Aby se věčně zelenil, nepotřebuje mírnou zimu jako v Anglii, kde je velmi oblíbený. I v mrazu prospívá náramně. Tady jsou další důvody, proč bychom ho neměli přehlížet.

K podařeným výplodům šlechtitelů patří vázovitě rostoucí kultivar Fastigiata, trvale úzce sloupovitý Fastigiata Robusta nebo široce kuželovitý Dovastoniana s malebně splývavými výhony. K pokrytí půdy se hodí kultivar Repandens, který rozkládá vodorovné větve ve výšce jen okolo 0,5 m. Odrůdy Fastigiata Aurea, David, Standishii, Dovastoniana Aurea či Semperaurea okouzlují jehličím rozzářeným zlatým přelivem.

Vzrostlé sazenice koupíme u zahradníka. Ve srovnání s ostatními jehličnany nejsou laciné, ale na mizinu nás nepřivedou. Vypěstovat tis ze semene je piplačka, trvá řadu let, než vůbec vyklíčí. Snáze ho namnožíme z uříznutých větviček, ty se ovšem rozrůstají pouze křovinatě.

Strom zřídka dosahuje výšky nad 15 m a průměrné síly v prsní výši nad 1 m. To nás však nesmí svádět k mýlce, že jde o mladíka. Hustě nahloučené letokruhy v jeho kmenu prozrazují, že tis roste pomaleji než jeho lesní soukmenovci a k tomu, aby dosáhl plných křivek, lidská paměť nestačí.

Ve Velké Británii žijí kmeti přihlížející dějinám už tři milénia. Naším veteránem vysokým 11 m je tis z Krompachu na Českolipsku, byl vysazen kolem roku 1580. Titulem nejvyššího tisu u nás se honosí osmnáctimetrový habán z jižní Moravy rostoucí na svahu pod hradem Pernštejnem.

V prvních letech po výsadbě tis zaléváme, pokud to za nás neudělá déšť. Pak ho klidně ponecháme vlastnímu osudu. Libuje si v běžné zahradní půdě s dobrou propustností, slabě kyselé až zásadité. Vyhlídku na dlouhý život může zmařit jen úporně dlouhé sucho a trvalé mokro. Stín mu jde osvěživě k duhu.

Aby byl schopný snést celodenní oslunění, měli bychom okolo něj navrstvit mulč zadržující vláhu. Zlatolistým odrůdám slunce neodpíráme, potřebují ho k vybarvení jehličí. Tisu nevadí tlak konkurenčních kořenů ani znečištěné ovzduší.

Seříznutím tújí a cypřišků do starého dřeva vzniknou mezery, které se už nikdy nezacelí. To u tisu nehrozí. Ten dokonce raší přímo z kmene. Chceme-li mu zvednout korunu a obnažit jeho nádhernou skořicově hnědou odlupčivou borku, musíme z ní následně vyškubávat čerstvé výhonky. Obráží i z pařezu. Má pak ovšem jen keřovitý tvar. Hluboký zmlazovací řez provádíme zjara.

Dohladka stříhané zelené stěny se setkávají s obdivem, zvlášť když je oživuje tisový oblouk. Zakončené rovnou linkou nebo vlnovkou dávají stylový rámec odpočívadlům, trávníku i záhonům. Na metr živého plotu potřebujeme tři až čtyři rostliny, aby byl pěkně hustý a vznikl účinný větrolam.

Tmavé jehličí se velmi zdařile používá pro vyzdvižení zářivých květů a podzimně vybarvených trav a keřů. Nejen kostky a kvádry, ale také koule s jehlany se starají o zajímavou celoroční podívanou. S trochou zručnosti a trpělivosti z tisu vytvarujeme hříbek nebo třeba šmoulu. Roční přírůstek je asi 15 až 25 cm. Po nůžkách sáhneme nejdřív v červnu, a pokud je to nutné, pak ještě v září, nejlépe když je pod mrakem nebo navečer, aby se řezné rány nespálily.

Opeření kecálci v jeho hustých větvích rádi besedují a staví hnízda. Včelky se přilétají popást k samčím rostlinám, které na jaře z nažloutlých šištic vypouštějí oblaka pylu. Jakmile koruny samičích rostlin zrudnou několika tisíci bobulek, ptáčci se na ně vrhnou.

Červené míšky tisinek, jak se bobulkám říká, mají slizovitou a sladkou dužninu. Ta sama o sobě je sice jedlá, ale pozor, ukrývají se pod ní jedovatá semena! Ta mohou i v malém množství vyvolat těžkou otravu, stejně jako jedovaté jehličí. Opeřenci se bát nemusejí, semínka beze škody zase vyloučí a tisu tak pomáhají v tažení zahradou a krajinou.