Článek
Kromě alpín založených předními českými skalničkáři se Pavel Rubeš vydal mnohokrát do světa, aby na vlastní oči spatřil krásu majestátních hor rozněžněných barevnými chumáči květů.
V Dolomitech, Tatrách nebo třeba na Kavkaze či v marockém Atlasu ho kvetoucí obyvatelé spár, puklin, suťových polí a alpinských luk okouzlili natolik, že si zmenšeninu tohoto fascinujícího světa nutně musel přenést i do vlastní zahrady na jižní Moravě.
Skalka jako srdce zahrady
První kámen Pavel usadil před dvaceti lety. Za tu dobu skalku několikrát rozšířil a přestavěl. Dnes zabírá asi polovinu nevelké městské zahrádky u řadového domku a je o to obdivuhodnější, že vyrostla na absolutní rovině.
Základ tvoří půl metru vysoká drenážní vrstva, k nezbytné modelaci terénu majitel použil směs hlinitopísčité ornice, hrubého písku a vápencové drti.
Hlavní surovinou, která vytváří atraktivní kulisu pro kvetoucí i nekvetoucí drobotinu, je těžký, živly ošlehaný vápenec s popelavě šedivým nádechem.
Tím, jak se zde střídají vrcholy s roklinami, plochá suťoviska a strmé skalnaté partie, doplněné poklidným jezírkem i zurčícími potůčky, budí skalka přirozený a harmonický dojem.
„Nepatřím k ortodoxním skalničkářům, ti by mi jistě vyčetli mnohé nedokonalosti,“ myslí si Pavel, kterého to k přírodě a horám táhlo už od dětství.
„Jednak je to záležitost rodová, jednak v té době nefigurovaly počítače a tablety. Ani televize moc ne. V akváriu a v přírodě je na rozdíl od ní pořád na co se dívat.“ I to je důvod, proč ke skalce směřují velká okna z obýváku.
Malé vzrůstem, velké krásou
S každým nášlapem po kamenech a pěšině z dřevěných latí, která alpínum protíná, máte chuť zpomalit čas, abyste nepřehlédli ani jediný z droboučkých skvostů, kterých jsou tu stovky.
Z vápencového podkladu zřetelně vystupují zlatožluté kosmatce (Delosperma) a karmínově růžové květy trávniček (Armeria), hvozdíků (Dianthus) nebo třeba líbezných kyselomilných lewísií (Lewisia cotyledon), které zde k úžasu mnohých pěstitelů prospívají u vápencových kamenů, a navíc bez zimní ochrany.
„Právě tahle hra s přírodou o to, kdo nakonec zvítězí, mě láká a baví,“ říká Pavel a dodává, že nejlepších výsledků člověk získá metodou pokus – omyl.
Rok od roku se větších plošek zmocňují zvonky (Campanula), mateřídouška, sivutka (Aethionema), huseník (Arabis), tařička (Aubrieta), koulenka (Globularia) a také nesčetné množství netřesků (Sempervivum), rozchodníků (Sedum) či lomikamenů (Saxifraga). Jako v žádné klasické skalce nechybí ani tady běloplstnatá protěž (Leontopodium) či modravé hořce (Gentiana).
„Skalku osazuju tak, aby se líbila především mně, i když to znamená porušení některých pravidel,“ přiznává Pavel. A odkud jeho obdivuhodná sbírka skalniček a trpasličích dřevin, jako jsou borovice, jedličky či ginkgo biloba, pochází?
„O přesazování z volné přírody samozřejmě nemůže být řeč. Kvůli nesnadné aklimatizaci jsou takové rostliny předem odsouzeny k záhubě, navíc většinu z nich chrání zákon. Proto materiál kupuju u specializovaných firem nebo směňuju s přáteli a pak i sám množím, ať už dělením trsů, řízkováním či semeny.“
Na otázku, zda je skalničkaření disciplínou vhodnou pro lenochy, Pavel odpovídá: „Vypěstovat salát nebo ředkvičku dá určitě víc práce, nemluvě o trávníku. Vlastní kousek Sněžky nebo třeba Dolomit může mít na zahradě, a dokonce i na balkóně, úplně každý.“
Napište nám
Postavili jste nový dům, rekonstruovali byt anebo máte hezky zařízenou zahradu a rádi byste se ostatním čtenářům pochlubili a inspirovali je?
Napište nám do redakce na adresu bydleni@novinky.cz, připojte pár průvodních vět a několik snímků vašeho díla.