Sněhové královně říkají po staletí zimní růže

V zahradách čemeřice podle průběhu zimy a jara rozkvétají od prosince do března a jejich květy vydrží i mnohem déle. Upozorňují na sebe svou nevšední krásou, a to nejenom v době květu. Po odkvětu se vytvoří poměrně velké, lesklé, tmavozelené listy.

To, co je na květech nejvýraznější, nejsou korunní plátky, ale zveličelé kalichy. Mohou být i velmi pestře zbarvené. Především však vytrvávají až do uzrání semen, čímž prodlužují dobu, po kterou čemeřice zahradu zdobí. Květy mají barvu od zelené přes bílou po růžovou a nachovou. V posledních letech, zejména v zahraničí, je o čemeřice velký zájem.

Objevuje se mnoho barevných odchylek. Existují rostliny s květy citronově žlutými, bílými s červenými či fialovými tečkami či skvrnkami a také kultivary plnokvěté. Takové rostliny mají pro sběratele velkou cenu a podle toho se také pohybují ceny ve specializovaných zahradnických centrech v Nizozemí nebo v Německu.

Asi dvacet druhů čemeřic pochází převážně z Evropy a Orientu. Čemeřice smrdutá (Helleborus foetidus) roste v jižní a západní Evropě, ve Velké Británii a v severní Africe, čemeřice korsická (Helleborus argutifolius, H. lividus subsp. corsicus) roste na Korsice a také na Sardinii.

U nás se nejčastěji pěstuje čemeřice černá (Helleborus niger), která pochází z východních Alp a z Balkánu. Název získala podle černé barvy oddenku. Čemeřice nachová (Helleborus purpurascens) roste ve východní Evropě, čemeřice vonná (Helleborus odorus) v jihovýchodní Evropě a čemeřice východní (Helleborus orientalis) je doma na Balkáně a v Malé Asii. Helleborus torquatus roste v oblasti Srbska a Černé Hory. Je to výrazně tmavě kvetoucí druh.

Na zahradách se kromě botanických druhů pěstuje i tzv. čemeřice zahradní. Toto pojmenování zahrnuje mnoho kříženců, zpravidla mezi čemeřicí východní, která je velmi variabilní, a dalšími druhy.

Čemeřice na přírodních stanovištích dávají přednost listnatým lesům a jejich okrajům a vlhčím travnatým plochám s nezapojenou vegetací. Potřebují propustnou půdu s dostatkem humusu. Vyhovuje jim substrát neutrální až mírně alkalický. Půda by měla být vlhká, ale rostliny nesmí stát ve vodě! Vybíráme místa aspoň mírně zastíněná, chráněná keři nebo vzrostlými stromy. Větší sucho během letního období většině druhů nevadí. Půda však nesmí přeschnout.

V zahradě čemeřice pěstujeme jako solitéry, v menších skupinkách nebo je můžeme kombinovat s dalšími na jaře kvetoucími hajními druhy, jako jsou plicníky, sasanky, podléšky, kandíky, kyčelnice apod. Někdy se pěstují také na mírně zastíněných partiích skalek.

Čemeřice můžeme rozmnožovat dělením starších trsů. Tak získáme sice jen několik rostlin, ale jsou totožné s rostlinou původní.

Pokud vysejeme semena, a to bychom měli udělat ještě týž rok, co dozrají, získáme potomstvo vskutku variabilní. Proto prodejci neuvádějí, na rozdíl od jiných rostlin, název kultivaru. Semenáče rostou velmi pomalu a vykvétají až čtvrtým rokem. Na dobře vybraném stanovišti nám však čemeřice budou dělat radost po mnoho let.

Pro pěstování k řezu se využívají zejména časně kvetoucí rostliny, např. čemeřice černá. Rostliny pěstujeme v hluboké humózní půdě. Můžeme je rychlit přímo na stanovišti. Překryjeme je fólií nebo pařeništními okny nebo rostliny v polovině listopadu vyzvedneme z půdy i s baly a umístíme je do skleníku. Při teplotě kolem 8 °C rozkvetou asi za šest týdnů.

Pokud teplotu zvýšíme, doba se zkrátí, ale kvalita květů již není taková. První dva týdny rychlení je vhodné rostliny zatemnit, aby se prodloužily květní stopky. Květy řežeme plně rozkvetlé. Ve váze vydrží až dva týdny.

Někdy se pěstují i jako hrnkové rostliny. Tento způsob se však příliš nerozšířil.

Všechny druhy čemeřic jsou jedovaté. Obsahují srdeční glykosid helleborin a některé další látky. Nebezpečné jsou zvláště pro osoby s nemocným srdcem. Pozor je třeba dávat také na děti, aby nesnědly jedovatá semena.