Skleníky, fóliovníky a pařníky

Výběr na trhu mají bohatý, a to co do tvaru, velikosti, použitého materiálu i komfortu vybavení. Zabývat se budeme samozřejmě skleníky a fóliovníky pro zahrádkáře-amatéry, ne pro velkopěstitele.

Pozornost asi nejdřív soustředíme na velikost a tvar stavby. Volně stojící skleníky a fóliovníky mají střechu buď sedlovou (typ „áčko“), nebo obloukovou. V nejvyšším bodě dosahují výšky zhruba 190 až 200 cm, šířka u skleníků bývá od 2 do 2,5 m, fóliovníky mohou mít šířku od 2 do 4 metrů. Běžná délka skleníků je 2,5 až 4,5 m, ale některé skleníky a fóliovníky se sestavují z kratších modulů, kterých lze spojit několik za sebou, takže délka stavby může být i větší.

Konstrukce skleníků a fóliovníků bývá buď z oceli či plechu, žárově zinkovaného nebo povrchově upraveného práškovou vypalovací barvou. Skleníky mívají konstrukci i z hliníku – ta je sice dražší, ale není třeba ji nijak ošetřovat (je takzvaně bezúdržbová), navíc je lehká a umožňuje snadnější manipulaci při stavbě nebo přemísťování skleníku.

Nejzranitelnějším místem u skleníků bývalo dříve jejich zasklení. Z filmových veseloher známe scény, kdy se tabulky skleníků tříštily pod kameny malých uličníků nebo se do skleníku vřítil cyklista na neovladatelném bicyklu. Dnes se vedle skla (skleníkové sklo Helios o síle 4 mm s UV filtrem) mnohem častěji používá čirý nebo komůrkový (dutinkový) polykarbonát. Jeho výhody jsou jasné: je velmi odolný nárazu, neublíží mu krupobití ani silný vítr, odolává teplotám od –40 ˚C do +120 ˚C, je nerozbitný vnitřním pnutím materiálu. Odfiltruje až 99,9 % škodlivého UV záření, propustnost světla je stejná jako u skla (85 %). Komůrkový polykarbonát má navíc výborné tepelně izolační vlastnosti.

Skleníky z polykarbonátu nepotřebují pevný betonový základ, buď mají masivní spodní rám, nebo je stačí zakotvit přímo do země. Protože jsou lehké, snadno se s nimi manipuluje. Jejich životnost je minimálně čtyřicet let. Těžší skleníky se sklem potřebují betonové základy nebo mají kovový základový rám, který se zabetonuje pouze do pilotů.

Součástí skleníků jsou dveře – jedny, u delších staveb i dvoje, na obou koncích. Dveře jsou buď posuvné, nebo na panty. Kvůli regulaci teploty mají skleníky střešní větrací okno. To může být s otevíráním manuálním nebo automatickým (s pístem).

Některé firmy dodávají skleníky jako stavebnici v balíku, jednoduchou a rychlou montáž zvládne každý s minimem nářadí. Jiné typy skleníků firma doveze už smontované, stačí je postavit na vybrané místo v zahradě.

Jsou levnější verzí skleníků. Na konstrukci (většinou se sestavuje z jednotlivých částí pomocí spojovacích dílů) se upevňuje plachta, ušitá z vyztužené polyetylénové tkaniny, odolné UV záření. Plachta může být ke konstrukci uchycena různými způsoby. Jednoduchá konstrukce fóliovníku umožňuje jeho snadné přemístění nebo demontáž a opětovné sestavení na jiném místě. Dveře bývají na zip, nebo se rolují nahoru. Také tady jsou střešní větrací okénka.

Především pro pěstování teplomilných květin, kaktusů a sukulentů se hodí mělký skleník, který přistavíme k nějaké stěně. Uvnitř může být několikapatrová police. Pro rychlení zeleniny dobře poslouží pařník, prosklený čirým polykarbonátem, s otvíratelnými horními křídly.

K ochraně rostlin před nepříznivými povětrnostními podmínkami při pěstování na volném záhonu je vhodný fóliový kryt. Má většinou tvar tunelu, o výšce zhruba 70 cm. Konstrukci z pozinkovaného plechu s oblouky z pružinové oceli kryje polyetylénová fólie. Některé kryty umožňují ukotvení k záhonu, odklopení a jeho zajištění při větrání.

Malý, lehce přenosný plastový kryt (bez pevné konstrukce) může posloužit vždy právě na tom záhonku, kde potřebujeme ochránit rostoucí květiny nebo zeleninu před prudkým ochlazením, deštěm a podobně. Ani tady nechybí kulaté větrací okénko.

Iva Tvrzová, Chatař a chalupář