Článek
Není třeba si ze všeho hned dělat vrásky. Zahrada by hlavně měla být příjemným útočištěm pro všechny živé tvory, nejen pro člověka.
Dům Petra a Zuzany stojí až na samém konci obce Černé Voděrady. Hned za plotem rozlehlé zahrady začíná les, známé Voděradské bučiny. Zahrada, částečně v mírném svahu, působí přirozeně, není tu nic vyumělkovaného. V její zadní části vidíme na trávníku několik kupek trávy, další partie se vzrostlou trávou teprve na kosu čekají. Ve většině zahrad dnes už něco téměř nevídaného!
Kachny s poetickým jménem „indičtí běžci“ mají vzpřímené držení těla a rychlé nohy
„Na sekání kosou se pořádají kurzy, taky jsem se to musel naučit,“ dozvídáme se od Petra. Nakoukneme do dřevěného domečku v rohu zahrady, kde jsou malá káčata. A hned se vydáváme za dospělými na druhou zahradu vedle domu.
Obdivuhodné kačeny
„Stal jsem se asi největším propagátorem indických běžců u nás,“ usmívá se Petr a vede nás za kachnami, pro něž je typické vzpřímené držení těla a rychlá chůze. Indičtí běžci nelítají, nepotřebují mnoho vody a s velkou chutí se vrhají na nepřátele všech zahrádkářů, na slimáky. Dovedou zahradu od slimáků spolehlivě zbavit. Samy nic zeleného nežerou, takže zeleninu neozobou.
„Samozřejmě jen slimáci jim nestačí, krmím je i šrotem a obilím,“ upřesňuje náš hostitel. „Původně jsem si je pořídil na slimáky, časem se z toho stal spíš koníček, mám je i na chov. Měl jsem jich nejdřív pět, teď jich tu pobíhá třicet,“ ukazuje Petr kolem sebe. Polapit kachny fotoaparátem je kumšt, jsou velmi hbité, nožky jim jen kmitají.
Kůlna v zahradě je připravena přijmout různé podnájemníky ze hmyzí říše
Šetrný dům
Vracíme se na zahradu u domu. Nejsou tu žádné ohraničené záhony a pěšiny podle pravítka. Jen šlapáky v trávě a na svahu k rybníčku schody z akátových větví. „Chtěl jsem zahradu, která bude vypadat úplně přirozeně, ale bude hodně bezúdržbová,“ vysvětluje náš hostitel. Dům, částečně obložený smrkovým obkladem, který jeho hmotu opticky zmenšuje, sem dobře zapadá.
Původně si s manželkou Zuzanou chtěli koupit starší stavení s „duší“, ale nakonec Petra oslovila tahle parcela u lesa. Dům byl navržen tak, aby co nejvíc šetřil přírodu. Energii částečně dodává tepelné čerpadlo a fotovoltaické panely na střeše. Do podzemní nádrže je sváděna dešťová voda, která naplňuje rybníčky a v domácnosti se s ní pere a splachuje. Poté, co projde čističkou, se dá použít na zalévání. Kdyby nepršelo, je v záloze studna.
Jeden z domečků pro včelky samotářky
Zahrada pro radost
„Zahrada je vytvořena tak, aby na ní člověk dělal, jen když má chuť, ne když musí,“ vysvětluje svou filozofii Petr. „S jejím základem nám pomohla firma, ostatní práce jsem zvládl sám,“ líčí náš průvodce. „Zasadili jsme samé původní české dřeviny – vysokokmeny, jako třešeň, švestku, jabloně. Ze zahradnictví pana Peška z Bojkovic máme oskeruši, kdouloň, mišpuli. Ozobávat můžeme plody cizokrajného muchovníku a minikiwi, rostou tu i rybíz, trnky, dřín, rakytník. Další stromy a keře jsou pro oko, například jinan dvoulaločný nebo keřové růže. Časně kvetoucí keře jsou pro hmyz,“ vypočítává Petr. Místo na zahradě mají i maliník, lusky, rajčata a jahody.
Kupky se na trávníku už moc často nevidí. Za plotem začíná les
Nechybí voda a kámen
Svah pod terasou je pojatý jako skalka s květinami a bylinkami. „Udělal jsem dva rybníčky,“ ukazuje Petr, „menší u terasy a větší koupací jezírko pod svahem. Když se napustily vodou, za chvíli se přistěhovaly žáby, vážky, máme tady i užovku a rosničky,“ říká pyšně. Ptám se na žlutě kvetoucí kytky a Petr jen mávne rukou: „To vyrostlo samo, z náletů, a řada dalších se objevila podobně.“ Vida, není třeba všechno vlastnoručně zasít.
Petr má k zahradě sympaticky pohodový přístup. „Se zahradou nesmíte válčit,“ říká, „někdy je mnoho snahy spíš na škodu. Když se nehnojí, nepoužívá se žádná chemie a nejezdí se zběsile se sekačkou, příroda si poradí sama.“ Zahradu seká dvakrát, třikrát za rok kosou, jen těsně u domu používá sekačku. Usmívá se: „Nemám stres z toho, že se mi na trávníku dělá mech.“
A jak je to s okopáváním? „Jediný klasický záhon máme u terasy, takové ty kytky a bylinky našich babiček. Místo okopávání je lepší mulčovat slámou. Neroste plevel, nevysychá půda, rozložená sláma obohatí půdu.“ Dobrá rada.
Na míru dělaná kuchyně
Pomáhat druhým
Zahradu nemusíme mít sobecky jen pro sebe. „Když by si každý udělal na zahradě malý rybníček, pověsil budku, dal domeček pro čmeláky, pomůže přírodě. Na každé zahradě by mohl být divoký koutek s větvemi a listím, kam se schová hmyz a zvířátka. Dnes se všechno likviduje, vyhazuje se i listí, platí za jeho odvoz – a pak se kupuje kompost,“ kroutí hlavou Petr.
„Měli jsme na pozemku jediný původní keř, bez hroznatý. Loni uschnul. V jeho tlejícím dřevě teď najde úkryt spousta užitečných živočichů – slunéčka, zlatoočka a další.“
Bylinky jsou vždy po ruce
Cesta k přírodě
Jak se stane, že původně manažer v zahraniční marketingové firmě se stane propagátorem šetrného a ekologického přístupu k životu? „Po patnácti letech jsem ztratil chuť pokračovat a řekl jsem si: Půjdu zachránit svět,“ upřímně se usmívá Petr. „Rok jsem pracoval v neziskové organizaci a pak mě napadlo využít své zkušenosti a začal jsem prodávat přes internet ekologické výrobky do domácnosti, zahrady a pro zvířata. Některé můžete vidět i u nás na zahradě a v okolí,“ a vypočítává „jedna budka pro netopýry, tři domečky pro včelky samotářky, pět čmelínů, patnáct různých ptačích budek a také nějaká krmítka.“
Funguje tu i odběrné místo pro zraněná zvířata. „Občas pečujeme o poraněnou srnku či zraněné ptáky, před zimou ježky či vypadlá ptáčata. Poskytneme jim první pomoc a pak si pro ně přijedou ze záchranné stanice ve Vlašimi.“ Jak je vidět, Petr dokáže pomáhat přírodě na různých frontách.
