Růže provoní zahradu a vynikají mnohotvárností

Ocitneme-li se pak ve slunečném letním čase v růžové školce nebo v rozáriu, kde jsou soustředěny stovky i tisíce odrůd, nevyjdeme z úžasu. Nestačí nám celý den na to, abychom procítili, vnímali, prožili a pochopili vše, co růže nabízejí.

S nástupem prázdnin to však nemusí být pouze květy, ale také krásně tvarované žluté, oranžové, červené, hnědavé, dokonce černé plody, které si zaslouží náš obdiv.

Svět růží je nesmírně rozmanitý. Kromě nejrůznějších původních planých druhů (botanické růže) existují tisíce odrůd získaných buď záměrným křížením (hybridizací), eventuálně s přispěním lidského umu jako umělé (cílené) mutace. Ty se však objevují nahodile, bez zásluhy člověka jako přirozené (spontánní) mutace, označované někdy sporty. Každoročně vzniká ve světě odhadem 250 až 300 nových odrůd.

Tato skupina je nazývána také ušlechtilými nebo zahradními růžemi. Velkokvěté růže rostou keřovitě, vzpřímeně. Některé silně rostoucí odrůdy dosahují v příznivých podmínkách výšky okolo 1 m, jiné zůstávají nižší. Při solitérním pěstování a řádné péči může být ovšem výška dané odrůdy až dvojnásobná proti skupinové výsadbě na živinami chudé a sušší půdě.

Čajohybridy tvoří v této skupině většinu pěstovaných odrůd, dorůstají nejčastěji výšky 0,5 až 1 m. Vzhledem k tomu, že květy bývají na stonku převážně jednotlivě (někdy ale po 3 až 6), používají se především pro řez květů. Některé odrůdy vydrží při správné péči ve váze až 14 dnů. Poupě je větší, plné, když se rozvíjí, mnohdy příjemně voní.

Velkokvěté floribundy (floribunda grandiflora) jako menší skupina růží tvoří přechod od čajohybridů k floribundám. Větší květy vyrůstají v početnějších květenstvích.

Představují další početnou skupinu, vytvářející obvykle mnoho postupně se rozvíjejících květů na jednom stonku. Uplatňují se obvykle ve větších skupinách na záhonech, v jednořadých i víceřadých výsadbách kolem domu, tvoří předsadbu jehličin i jiných dřevin v sadovnických kompozicích apod.

Uvedené členění bylo dříve poměrně přísně dodržováno, dnes obvykle hovoříme o mnohokvětých (záhonových) růžích. Protože se však v odborné literatuře nebo katalozích začleňují odrůdy do těchto podskupin, uvedeme jejich stručnou charakteristiku.

Polyantky mají průměr květu do 35 milimetrů. Dnes se pěstuje omezený počet těchto odrůd. Květenství čítá desítky květů, které však obvykle nevoní.

Polyantahybridy se liší od floribund menšími a často prázdnými květy. Jsou málo rozšířeny. Floribundy jsou nižší než čajohybridy, květy jsou seskupeny po 4 až 9, málokdy voní. Kvetou obvykle celé léto, mnohdy až do zámrazu. Často se používají na plošné výsadby.

Garnety (garnetky) jsou spíše nízkého širokého růstu (do výšky 0,5 m). V cenících bývají uváděny mezi floribundami. Jsou vhodné zvláště pro pěstování k řezu pod sklem (rychlení).

Díky své nenáročnosti a často značné mrazuvzdornosti ve dřevě si našly svoje místo na našich obytných zahradách, u chatařů i chalupářů.

Vyznačují se dlouhými výhony, které dosahují výšku 2 až 6 m. Protože postrádají úponky typické pro jiné pnoucí dřeviny, musí se vyvazovat k opěrné konstrukci.

Časté mutace velkokvětých růží označované jako „climbing“ před jménem odrůdy u nás vymrzají, proto se nedoporučují k pěstování. Můžeme je obdivovat v zemích mírnějšího klimatu (Anglie, Francie nebo Nizozemí).

Jsou to růže dorůstající výšky nejméně 1,2 m. Vzpřímené výhony v kompaktním keři většinou nenamrzají. Jsou nenáročné na ošetřování. Vedle květů si ceníme u této skupiny růží také ozdobných plodů. Sadové růže se hodí zejména jako solitéry, uplatňují se však i v menších skupinách (vhodné do trávníku).

Podle názvu lze usoudit, že tyto růže mají schopnost pokrýt půdu poměrně dlouhými plazivými výhony. Výška porostu nepřesahuje zpravidla 0,5 m.

Dodávají kouzlo malým zahrádkám, ale najdeme je také na balkónech, ve skalkách nebo jako hrnkové rostliny v bytech.

Růže této skupiny nedosahují větší výšky než 0,3 až 0,4 m. Někdy se tyto růže označují jako trpasličí, skalkové nebo pokojové.

Jde o nešlechtěné, v přírodě volně rostoucí růže, které mají větší sadovnický význam. Na stanoviště (půdu i klima) jsou nenáročně. Protože růstem se keře přibližují sadovým růžím, bývají zařazovány někdy do skupiny parkových růží.

Zvláštní kategorií jsou růže stromkové, očkované na podnožových (planých) růžích. Vyniknou tu subtilní, nepříliš velké a dobře větvící odrůdové typy z nejrůznějších skupin.

Někdy se plodové růže zařazují společně se skupinou botanických druhů. Vedle krásných plodů nelze však opomenout také nádheru jejich květů.

Mnoho z nich se používá jak v okrasném sadovnictví, tak v ovocnářství. Šípky těchto růží mají vysoký obsah vitaminu C (až 1 800 mg% u růže alpské, tj. 1 800 mg ve 100 gramech čerstvé dužniny plodů). Vitamin C má výrazné antioxidační účinky a v šípcích je v poměrně stabilní formě, takže krátkodobým varem dochází jen k malým ztrátám tohoto vitaminu.

Již od jara pokračuje nikdy nekončící boj proti plevelům. Půdu podle potřeby mělce okopáme motyčkou a kypříme (tím, že přerušíme půdní kapilaritu, zároveň šetříme vláhou) a odplevelujeme. S výhodou k tomu používáme ruční plečku s nožovým ústrojím ve tvaru lichoběžníku. S ní pracujeme střídavě tlakem od sebe a tahem k sobě. Podřezaný mladý plevel na slunci a větru rychle zasychá. Za většího sucha můžeme keře důkladněji zalít. Nastýlkou (kůra z jehličin, sekaná tráva) bráníme růstu plevelů a rovněž lépe hospodaříme s vláhou.

Pamatujme, že v roce výsadby prakticky nehnojíme průmyslovými hnojivy, ale jen vyzrálým kompostem. Mohli bychom totiž popálit nově se formující kořínky mladých sazenic. Dříve vysazené, dobře zakořeněné růže přihnojíme kombinovaným hnojivem s obsahem všech potřebných biogenních prvků (např. Cererit nebo speciální hnojiva na růže v dávce asi 70 g na 1 m2).

Doplňkově během června až července brzy ráno nebo navečer, aplikujeme listová hnojiva obsahující základní živiny (N,P,K, Mg), ale i stopové prvky. Výběr na trhu je velmi široký. Důležité je rovněž vápnění kyselejších půd v intervalu 3 až 4 roky v dávce 250 až 500 g na 1 m2. Vápník slouží jako živina i k úpravě půdní reakce (pH) z kyselé na neutrální nebo mírně zásaditou reakci. Hnojení dusíkem ukončíme do začátku srpna, aby rostliny lépe vyzrály ve dřevě, vybarvovaly květy a netrpěly v důsledku bujného růstu příliš chorobami nebo škůdci. Růže nesnášejí hnojiva s vyšším obsahem chlóru (draselná sůl).

I v létě jsou potřebné zásahy řezem. Kromě průběžného vylamování planého obrostu („divočina“ obrůstající z krčku nebo kořenů podnožových šípků) jde hlavně o odstranění odkvétajících částí. Výhony a poupata ponechané na keři se lépe vyvíjejí, záhon působí upraveně a především se zamezí tvorbě plodů (šípků), které oslabují růst. Jen některé odrůdy (ze skupiny polyantahybridů nebo floribund) dobře obrůstají, aniž by se zpětně seřízly. Samy se tzv. čistí, tj. působením slunce, větru a deště rychle opadávají jejich korunní plátky.

Většinu odrůd čajohybridů je však třeba zkrácením výhonů povzbudit k další tvorbě květů. Účelným odstraněním odkvétajících částí výhonů podpoříme bohatost kvetení. Důležité však je, abychom odstranili odkvetlou růži s výhonem jen k prvnímu až druhému vrcholovému listu. Při hlubším řezu odebereme keři životně důležité listy, které produkují asimiláty. Hlubší řez by rovněž velmi zbrzdil tvorbu nových květů a oslabil celkovou kondici keře.

U sadových, botanických a plodových růží, které zdobí zahradu svými plody na podzim a v zimě, pochopitelně odkvétající výhony neodřezáváme.