Článek
Duch místa se tu váže k mimořádné osobnosti skotské kultury – spisovateli siru Walteru Scottovi, který je považován za jednoho ze zakladatelů historického románu a významného představitele romantismu v britské literatuře. Ten zámek nejen vlastnil, ale v podstatě ho také sám vytvořil stejně jako krásnou zahradu, která byla hlavním motivem naší návštěvy. Provázanost historie zámku Abbotsford s dnešní dobou je tak silná, že ji musíme i při popisu zahrady respektovat.
Nelze totiž jenom navštívit zahradu a minulost Waltera Scotta přitom nezaregistrovat. Jeho osobnost tu vystupuje z každého detailu, vše hezké či zajímavé, co je tu vlastně k vidění, s touto postavou britské literatury přímo souvisí. Nenápadné začátky Abbotsfordu zasahují do roku 1811. Tenkrát právě Walter Scott koupil u břehu řeky Tweed starý statek, který až do té doby nesl jméno Cartley Holy Farm. Ležel na strategickém místě, kde byla řeka poměrně mělká, proto ji právě tady využívali mniši z blízkého opatství jako brod. Na základě toho ji samotný pan Scott začal nazývat jako Abbotsford – opatův brod.
Ústředním prvkem obezděné zahrady je stará oranžérie, která ale slouží i jako pozorovací a odpočinkové místo. Je umístněná v horní části zahrady, takže výhled na zámek i záhony je z tohoto místa přímo impozantní.
Prvních deset let se na statku žádné velké věci neděly, vše podstatné se událo až potom. Pod Scottovým vedením se začala stará farma měnit na novogotický zámeček. Inspiraci k přestavbě si Scott nepochybně opatřil návštěvou opravdu starých skotských památek. Nakonec tomu odpovídá i interiér zámečku, který byl vytvořen v hrdém rytířském stylu. Scott zde za svůj život shromáždil cennou sbírku starých knih. Tyto informace, ale i mnoho dalších, musí pojmout každý návštěvník, který se rozhodne potěšit se krásou zahrady. Zvláště to platí v případě, když se vás ujme stejný průvodce, který se věnoval naší zahradnické výpravě. Ani náznakem si nepřipustil, že by nás navzdory časové tísni neseznámil do detailů s každou podrobností života sira Waltra Scotta.
Těžkému dialektu bylo obtížné porozumět, o to byla povinná návštěva interiéru zámku náročnější. Skotská hrdost nás zavazovala k poslušnosti, takže jsme jenom přes okna toužebně pokukovali po zahradě, jež rozkvétala za okny. Nakonec jsme se do zahrady přece jenom dostali, hromadně jsme utekli uprostřed výkladu otevřenými dveřmi na terasu sousedící se zahradou. Díky tomu se také můžete potěšit obrázky
z tohoto krásného místa. Podívejme se tedy na zahradu o něco podrobněji. Celé okolí zámečku je velmi pečlivě upraveno, hlavní zahrada se však nachází v těsné blízkosti zámečku. Trochu překvapivě zprvu působí skutečnost, že je situována ve svahu.
Jak to v Británii bývá obvyklé, zahradu ze stran obklopuje poměrně vysoká, místy cihlová, jinde kamenná zeď. Ta chrání zahradu od prudkých poryvů větru, čímž skýtá rostlinám příznivější podmínky k životu. Proto se tu skvěle daří nejenom dřevinám, ale i citlivějším druhům trvalek. Po rozsáhlé rekonstrukci zde sice rostou už nové rostliny, ale princip rozdělení ploch a skladby rostlin zůstal stejný, jako byl v období Waltra Scotta. Zahradničení pro něj bylo jednou z hlavních radostí a životních vášní. I dnešní tvář zahrady to vlastně potvrzuje.
Obezděná zahrada nabízí prostor okrasným rostlinám, zelenině i ovocným stromům. Popínavé růže jsou zde pěstované na dřevěných oporách stejným způsobem jako kdysi.
Jedinečnost zahrady způsobuje hned několik prvků najednou. Na poměrně velké ploše zahrady najdeme jenom relativně malý kousek trávníku. Ten se nachází uprostřed a tvoří vlastně centrální chodník, který vede od vchodu k hlavní dominantě celého prostoru – nevelké stavbě v horní části zahrady. Těžko říct, jestli je to spíš oranžerie, zahradní altánek nebo něco mezi tím. A při pohledu směrem zpátky se pozorovateli v plné kráse zase objeví vlastní budova novogotického zámečku.
Značně zajímavé jsou i samotné pěstitelské plochy zahrady. V horní části se podél zdi táhne kouzelný záhon zářící pestrými odstíny okrasných dřevin a trvalek. Jsou zde modré květy komulí, žlutě kvetoucí mochny a trvale červené listy tu v plné kráse ukazuje odrůda ruje vlasaté (Cottinus coggygria) ‘Royal Purple‘. Ještě pestřejší show tu předvádějí trvalky, jako bělotrn (Echinops), mnohokvět (Kniphofia), šanta (Nepeta), divizny (Verbascum), či pro nás trochu exoticky vyhlížející alstromérie (Alstroemeria). To vše dohromady vytváří mnohobarevný záhon, fascinující vkusným umístněním jednotlivých rostlin od nejmenších vepředu, až po ty největší – rostoucí v těsné blízkosti cihlové zdi.
Spolu se stavbou oranžérie tvoří vysazené rostliny jeden harmonický celek, který dotváří celkovou romantickou náladu tohoto místa.
Ve vnitřní části zahrady se střídají záhony květinové se záhony užitkovými. Scottova zahrada je v tomto smyslu jakousi kombinací estetiky a užitečnosti. Můžeme vidět záhony vedle barevných květin a keřů sladce voňavých růží. Všechno dohromady to ale vypadá více než dobře. Za jistých okolností by mohla zahrada pana Scotta posloužit jako inspirace pro každého, kdo hledá nápad, jak spojit pěstování okrasných a užitkových rostlin na jediném nevelkém prostoru.
Čas na zahradě nám ale plyne mnohem rychleji než při povinné exkurzi mezi brněními, starými svazky knih a předměty připomínajícími pana spisovatele – bývalého majitele zámečku. Čekají nás ještě jiná místa, jiné kopce a jiné zahrady. Tak ač trochu neradi Abbotsford přece jenom opouštíme. Naštěstí nám v paměti zůstane svěží vzpomínka na romantickou krajinu i pohádkovou zahradu.
