Rododendrony nabízejí královskou podívanou

Rododendrony neopadavé, azalky opadavé, tak to vidí zahradník. Pro botaniky jsou to stručně rododendrony neboli pěnišníky, podle toho, preferují-li počeštěný výraz latinského rodového názvu Rhododendron nebo české jméno z dílny bratrů Preslových.

Kdo chce místa v zahradě permanentně ozelenit a nevadí mu, že bujaré květy na několik neděl překřičí vše ostatní v okolí, pro toho jsou jasnou volbou rododendrony s vytrvávajícími kožovitými listy.

Květiny mají svou královnu růži, stálezeleným keřům vládne hrdý monarcha rododendron. Konec dubna, květen a první týdny v červnu mu nasazují koruny z nálevkovitých, trubkovitých, zvonkovitých či miskovitých květů, v detailu žíhaných i tečkovaných. Jejich hlavním jmenovatelem je výrazná barevnost.

Útěchou pro konzervativnější zahrádkáře nemůže být ani fakt, že květy srocené do hustých květenství vystupují z neutrálního podkladu. Tmavá zeleň listů naopak stupňuje agresivní účinek neonových odstínů magenty, krvavě rudé, ohnivě červené, ba i tónů bledších od bílé přes vanilku po pudrově růžovou, broskvovou až lilákově modrou.

Odkvětem jarní pompa utichá, keře se vytrácejí do pozadí a čekají, až přijde zima a s ní další šance zazářit. V létě a na podzim, kdy už mají viditelnou násadu poupat, sílí a přirůstají. Dostaví-li se tou dobou pocit, že masa listů v odstínu smrků a borovic působí sama o sobě fádně a chmurně, využijeme jejich celoroční efekt k podpoře pestrolistých nebo kvetoucích rostlin, jejichž tvary, linie a barvy si tím lépe vychutnáme.

S oživením pomůže a noblesu rododendronů podtrhne zahradní plastika, dekorativně kovaná konstrukce pro popínavky nebo třeba zápich se skleněnou koulí.

Rododendrony jsou žijícím pozdravem třetihor. Byť původních druhů roste po světě plno, není o ně zájem. Proč také, když míšenci z pěstíren jsou poslušnější, spolehlivější a působí luxusněji.

Jejich exkluzivitu, s níž se mohou měřit snad jen pivoňky a šácholany, uplatníme v předzahrádce i vedle terasy.

Jako klenot na královské koruně září ve skalce a svou krásu dvojnásobí v odlescích nad hladinou jezírka.

Na vřesovišti, v ostrůvku uprostřed trávníku či v podrostu stromů vyznějí skvěle vícebarevné skupinky.

Kdo nemá hluboko do kapsy, vysadí si z rododendronů živý plot, který je tak hustý, že nepropustí vítr ani zvědavé pohledy. Výška a šířka těchto okrouhle rostoucích keřů se v závislosti na odrůdě pohybuje od jednoho do čtyř metrů.

Kde se válí listí a jehličí, kde se do země přidává kompostová prsť a nezalévá tvrdou vodou, případně se mulčuje drcenou kůrou, tam je zemina kyprá a nakyslejší a tyhle kyselomilné rostliny z příbuzenstva vřesu jsou spokojené. Pevnost, hustota a sytá zeleň listů vypovídají o kypícím zdraví.

Žloutnutí listů naznačuje chlorózu. Tou rododendrony trpí zejména při nedostatku železa, které je pro ně dobře dostupné pouze v půdě s kyselou reakcí, kdežto z vápnitého prostředí si prvek důležitý pro tvorbu chlorofylu vzít nedokážou.

Ale pozor! Rododendron není rašeliník, překyselení mu nesvědčí, tudíž ho nesázíme do surové rašeliny. Ideální hodnota pH je mezi 4,5 až 5,5. Kdo má půdu neutrální až slabě kyselou, pustí se do pěstování v květináči nebo vyhledá kultivary vyšlechtěné na podnožích Inkarho, tolerující pH od 5,5 do 7.

Chladnější místo s vlhkým vzduchem, chráněné před větrem a osluněné jen část dne – tak si rododendrony představují ideální stanoviště. Pravidelnou závlahu potřebují v prvních dvou letech po výsadbě, při dlouhodobějším suchu, které nahrává padlí a puklicím, ale i v bezmrazých zimních dnech, jelikož listy odpařují vodu neustále. V tuhých zimách se proti nadměrné ztrátě vlhkosti brání svěšením.

Celkovou vitalitu podpoříme občasným přihnojením speciálním hnojivem pro pěnišníky. Nůžky necháme v šuplíku, zato palec s ukazováčkem užijeme každoročně při vylamování uvadlých květenství. Díky tomu se keře nestresují zráním semen a raději investují sílu do květních pupenů pro další rok.