Článek
Těšili jsme se na sníh, ale rezavá roubenka počátkem prosince ještě trůnila v mrazem vyšisovaném trávníku. Ale i tak jí to slušelo. Majitel nám vyšel vstříc po kamenném zápraží, na něž navazuje přístavek chránící vstup. „Je to tradiční krkonošské řešení,“ chci se blýsknout znalostí krajové architektury. „Václav se jen usmál. „To ano, ale tenhle žondr, jak se říká přístavkům na mém rodném Horácku, jsem nechal postavit teprve před pár lety.“
Šťastné náhody
Chalupou voní káva. Paní Marcela nás zve do velké světnice, kde už na stole čeká domácí perník. Vlevo ode dveří si říkají o pozornost zelená kachlová kamna, ale já nemůžu spustit oči z dubového stolu s lavicí a židlemi, jejichž vysoká opěradla a bočnice ve tvaru „X“ působí na první pohled trochu předimenzovaně. V místnosti je ještě jeden stůl s křesly konstruovanými v podobném robustním stylu.
Přistavěná garáž chrání a zatepluje stěnu, za níž je vlevo koupelna a vpravo kuchyně
„Čekal jsem, co tomu řeknete,“ přiznává Václav, když zapadáme do netradičních seslí a chválíme, že se v nich sedí báječně. „Navrhoval je, stejně jako většinu zařízení chalupy, pražský architekt Mikuláš Mikula. Zapracovala náhoda, je to totiž manžel mojí učitelky angličtiny. Je mladý a je mu blízký moderní styl, ale skloubení s tradicí mu zde vyšlo velmi zajímavě,“ libují si chalupáři.
Šťastná náhoda hrála roli i při koupi této horské krásky. Václav byl na nějaké pracovní akci se známým, který se omlouval, že musí odjet do Krkonoš, kde prodává chalupu. Měl se tady sejít s kupcem. „Když jsem projevil zájem, slíbil, že se zájemci omluví a zajede sem nejdřív s námi,“ vzpomíná Václav na dobu před zhruba sedmi lety. „Bylo zrovna úžasné počasí,“ přidává se paní Marcela. „Já jsem nikdy po chalupě netoužila. Ale když jsem ji viděla na kopci mezi smrky.“
Pohled do velké světnice, která si tento název díky zrušení příčky, oddělující kdysi ložnici, skutečně zaslouží
Sen malého lyžaře
Václav nepopírá, že on si koupí chalupy splnil dětský sen. „Jak už jsem naznačil, pocházím z Vysočiny. Bydleli jsme sice v nájemním domě, ale když jsem vyrazil na běžkách do okolí, do malebných vesniček, jako jsou Křižánky, Březiny, Milovy – mohl jsem na chaloupkách, jimž se bíle kouřilo z komínů, oči nechat. Tenkrát jsem snil, že si nějakou pěknou na horách taky pořídím.“
Po vojně už se Václav na Moravu nevrátil. Zamířil do Prahy, kde se chtěl připravit ke studiu na Akademii výtvarných umění. Jeho velkým koníčkem je totiž malování. Bez prostředků se ale studovat nedalo. Zvolil zaměstnání v pražské Avii, ale když zjistil, že Spolana v Neratovicích dává mladým byty, zakotvil tam. Vysokou školu nakonec vystudoval, ale ve strojařském oboru. Do Neratovic se shodou okolností přistěhovala z Frýdlantu v Čechách také Marcela. A jejich příběh mohl pokračovat společně.
Ve volných chvílích často vyráželi na výlety. Jezdili po Čechách, bydleli v různých penzionech a netoužili vracet se pořád na jedno místo. „Jenomže časem vás přestane bavit pořád rozbalovat věci a do nedělního poledne zase všechno složit a vyklidit pokoj,“ přiznává Václav. „Říkal jsem si, že bych svůj sen o chaloupce nakonec přece jen mohl uskutečnit.“
Ve druhé fázi zařizování nechali chalupáři do bývalé ložnice vyrobit pohodlné víceúčelové posezení; na gaučích se dá i pohodlně přespat
Zachránit, co se dá
Na první pohled se zdálo, že investice do opravy chalupy, která byla slušně vybavená, nebude nijak veliká. Šéf stavební party krkonošských všeumělů, který přišel práci okouknout, však řekl, že bude nutné konstrukci z převážné části vyměnit! „Naštěstí jsem sehnal šikovného projektanta, inženýra Seidlera ze Špindlerova Mlýna. Ten odhadl, že gruntovní obměna nemine asi třetinu stavby. Ale pak se hráblo do konstrukce – a nakonec jsme se dostali skoro na původní odhad pana Oláha, majitele vrchlabské stavební firmy,“ líčí chalupář.
Zůstaly jen horní trámy roubení, krov, který byl obnoven po požáru v roce 1970, a část bývalého chléva. Václav tvrdí, že kdyby věděl, na kolik rekonstrukce přijde, snad by se do ní ani nepustil. K jeho cti však budiž řečeno, že na lecčems mohl ušetřit, jeho snaha zhostit se obnovy co nejlépe a jeho smysl pro krásu mu to však nedovolily.
Dnes jsou tedy pod chalupou, která stála jen na hlíně a pár prknech, položeny nové základy s řádnou izolací, ve dvou roubených stěnách vloženo po dvou nových trámech, přední stěna je zcela nová a část chalupy, kde byly kdysi chlévy, je nově vyzděna a obložena dřevem stejně jako vstup. Ten je nový stejně jako přístavek vlevo. Nové jsou samozřejmě i stropy. „Půda nebyla obývaná, a tak podlahu tvořila jen prkna položená přes trámy. „Myší hovínka nám padala na peřiny, dokonce i do talířů,“ vstoupila do hovoru hospodyně. „Stropy zřejmě shořely i s krovem a na nutnou obnovu došlo až teď.“
Zateplená a všemi potřebnými fóliemi opatřená je i sedlová střecha. „Zbavit ji staré lepenky, ztvrdlé mnoha nátěry téru, byla strašná práce. Byly toho dva plné kontejnery na tatru,“ říká Václav. Prý na lepence našli i hodně přischlých myších kostřiček. Na falcovaném hliníku dnes mají hlodavci s procházkami utrum.
Prostorná kuchyně jako na dlani
Kamnářský koncert
Rekonstrukci pláště chalupy zvládli šikovní řemeslníci z vrchlabské firmy Oláh za necelý rok. V listopadu 2006 už bylo možné začít uvažovat, co s volným prostorem. Jasné bylo jenom to, že v kuchyni a sednici, kterou zedníci zvětšili probouráním příčky do původní ložnice, situované směrem ke stráni, budou kachlová kamna. Chalupáři neváhali ani při volbě kamnáře. „Měl jsem na Temrovy výborné reference a znal jsem i některé jejich realizace. A jsme moc spokojeni.“
Na umístění kamen se už podílel architekt Mikula. Kuchyňský kachlový sporák je v pravém rohu naproti oknům. U jedné stěny je klasická plotna s tály, troubou a speciálním kamnovcem, druhou, opatřenou rovněž kachlovím, opanoval elektrický sporák s varnou deskou. Je to šikovné, v létě není třeba kamna roztápět. Tady se všichni shodli na barvě kachlů na první pokus. Karmínová působí sympaticky teple.
„Do světnice jsem chtěl kamna modrá, ale architekt soudil, že optimální bude kombinace dřeva se zelenou. Rozmýšlel jsem se hodně dlouho,“ přiznává Václav. „Nakonec musím uznat, že měl pravdu.“
Kamna, která zabírají skoro celou stěnu vlevo ode dveří, mají několik funkcí. Nejdřív se nahřeje robustní část s prosklenými dvířky a výduchy v kobce. Kachle jsou tady méně vyfutrované, tedy vymazané kamnářskou hlínou, a teplo jimi proniká rychle do prostoru. Během hodinky je ve světnici teplo.
Vpravo pokračují kamna lavicí, za níž je přisedlá ke zdi druhá část topidla. V té jsou těžké hypokaustní desky ze speciálního akumulačního materiálu. Nahřívají se zvolna, až pět hodin – a pak také dlouho teplo vydávají. I když se večer přestane topit, je ráno ve světnici pořád kolem dvaceti stupňů.
Hala mezi ložnicemi se občas promění v ateliér; ale prý zatím nebylo na malování moc času
V hlavní roli dub
Zařizování, které se odehrávalo v režii architekta Mikuly, se ovšem protáhlo. Ale nejen proto, že byl pan architekt pracovně hodně vytížen. „Chlapi ze stavební firmy byli šikovní a udělali všechno, ale leccos se po nich muselo opravovat. Třeba podlahy,“ – ukazuje chalupář na dubová prkna s výraznou kresbou. Pod nimi prý jsou ještě jedna smrková! „Když jsme rozmístili masivní dubový nábytek na ta prkýnka, mezi nimiž byly navíc různě široké mezírky, řekl jsem si: To tedy ne! A domluvil jsem se s panem Hubáčkem z Jilemnice. To je skutečný profík. Natáhl na ty nešťastné palubky devítimilimetrová dubová prkna. Když už je bytelný stůl, musí být pevný i podklad.“
Nábytek vyrábělo několik firem. Hlavní podíl měla firma vedená panem Turkem. Trvalo jim to pěkně dlouho. Snad proto, že architekt Mikula navrhoval samostatně každý kousek. „Nejdřív se dělalo přízemí, kuchyň a část podkroví, ve druhé etapě třetí ložnice a sedací kout v obýváku,“ sdělují Marcela s Václavem. A ukazují drobnosti, kterými architekt nábytek vyšperkoval. Třeba osvětlení zabudované do skříní nebo rantlík u paty dubového stolu, kam se dá postavit láhev vína a člověk ji nohou neporazí.
Druhé kolo a dost?
Když bylo koncem roku 2010 všechno pohromadě, sjeli se do Krkonoš přátelé. I když se domácí i hosté poskládali na prostorných postelích po dvou, bylo nutné vytáhnout karimatky a spacáky. „Tenkrát jsem si řekl, že z prostoru v podkroví, který jsem chtěl využívat jako malířský ateliér, ukrojíme ještě jednu pořádnou ložnici. Trošku se to zdrželo, protože Mikuláš Mikula byl zrovna pracovně v Americe a já chtěl nechat návrh zase na něm,“ vysvětluje chalupář.
Architekt se vrátil do vlasti loni zjara. Nakreslil největší podkrovní ložnici, kterou si majitelé posléze moc oblíbili. Výroby této „várky“ nábytku se ujal pan Zachariáš z Prahy. Slíbil, že bude do konce roku 2011 hotovo a slib také dodržel. „Věděl, že nemám rád dřevotřísku, a tak udělal do dubových skříněk z masivu i příčky. Byly pěkně těžké,“ směje se chalupář. Prý to byla i pro modřínové schody, které vyrobili pro změnu truhláři z Krkonoš, pěkná zatěžkávací zkouška.
Malířský ateliér v podkroví se samo-zřejmě poněkud zmenšil, ale i do zbylého prostoru, který se v něj může jednoduše proměnit, proudí oknem v západním štítu dostatek dobrého světla. Na společné výstavy neratovického seskupení výtvarníků s názvem Skoba, jehož je Václav léta členem, bude jistě čím přispívat. Pokud malíře nebudou příliš odvádět chalupářské povinnosti a radosti.
Do těch prvních patří péče o rozlehlý pozemek kolem roubenky, nebo shánění a příprava otopu. Vzhledem k tomu, že většina krkonošského dřeva míří do Německa, je to čím dál nesnadnější. K radostem manželů Sádovských patří samozřejmě procházky po krásném okolí, zpestřené houbařením, vyjížďky na kolech a na lyžích. Ale prý je pořád těší i dokončovací práce ve stavení. Marcela se chystá ušít do oken záclonky a Václav zase uvažuje, že by se do světnice, kde je ze všech stran hodně dřeva a nějaký kov, hodila pro materiálové vyvážení nějaká skleněná plastika.
A co až bude opravdu všechno uděláno? Na otázku, která byla míněna spíše jen řečnicky, jsem dostala zajímavou odpověď. „No, zřejmě bude na prodej chalupa v blízkém okolí. Koupili ji starší lidé, zvyklí na pohodlí. Za pět let tady byli dvakrát. Tak jsme si říkali.“
