Článek
V dobře založené zahradě není sníh od toho, aby milostivě zacelil zem s holou hlínou. Naopak zde působivě vyzdvihuje krásné siluety stromů, rozevlátou strukturu ozdobných trav i detaily, jako jsou semeníky s příslibem nové generace.
Přijměte pozvání do venkovské zahrady na Drahanské vrchovině, která je podařenou ukázkou toho, že i na sklonku zimy je venku co objevovat a čím se kochat.
Mochyně židovská. Jako jedna z mála trvalek se stále pyšní veselou barvou. Úplně vzadu se zase kostrbatí olivově zelené větve vrby Matsudovy.
Stromy na scénu!
Ze zarostlé parcely s harampádím všude, kam oko dohlédlo, vznikla po deseti letech láskyplné péče oáza, kde člověk může po práci vypnout a užívat si na čerstvém vzduchu dvanáct měsíců v roce.
Aby v minusových teplotách vylákala ven i toho největšího pecivála, bylo ze všeho nejdůležitější vyplnit plochu rostlinami s celoročním efektem.
Stálezelená hradba. Tvarované zeravy působí s ledovými vločkami něžněji, jako by je zasypaly křehké květy.
Jako první přišly na řadu stromy a keře, nejen stálezelené, ale i opadavé, aby podzim nezůstal ochuzený o barvy. Dřeviny budou svědky mnoha dalších generací, proto byla pečlivému výběru podrobena nejen volba samotných druhů, ale i místo výsadby.
Domov tu našly voňavé zeravy (Thuja) rostoucí solitérně i v živém plotu, tajemné smrky, útlé jalovce (Juniperus scopulorum) Skyrocket, krémově panašované brsleny (Euonymus fortunei), břečťan a mahonie (Mahonia aquifolium) s lesklými, ostře zubatými listy.
Všechny tyto stálezelené druhy vytvářejí pronikavý kontrast k obnaženým větvím javorů, hlohů (Crataegus laevigata), šeříků, vajgélií (Weigela), nízkých mochen křovitých (Potentilla fruticosa) i tavolníků (Spiraea japonica) či do glóbu tvarovaných tavol kalinolistých (Physocarpus opulifolius).
Posledně jmenovaná trojice se na zdejší úrodné, kačírkem mulčované půdě sama úspěšně vysemeňuje. Kosi s drozdy se zase starají o šíření dřišťálu (Berberis), černého bezu a planých růží.
Pohledová dominanta. Túje v solitérním postavení ční před zdí s břečťanem nad hloučkem s tavolníky, šeříky a mahónií.
Zatímco břečťanu trvá celou věčnost, než začne svými stálezelenými výhony pokrývat zdi, kmeny či zem, pokroucené větve vrby Matsudovy (Salix matsudana) Tortuosa přirůstají takřka před očima. Výšky 10 m dosáhla během deseti let. Svědčí jí to v ideálních podmínkách s kořeny ve vlhkém stínu a korunou na slunci, podobně to má rád i popínavý klematis.
Klematisům se tu ale příliš nedaří. Nejspíš to bude půdou s vyšším obsahem jílu.
Zlato nad bílou peřinou. V únoru už se lísky činily a kvetly. Mohou si to dovolit takhle časně, protože k opylení nepotřebují hmyz.
Zato jasmín nahokvětý (Jasminum nudiflorum), který může popínat zdi, přepadat přes ně i růst jako tradiční keř, vyhání zelené pruty jako smyslů zbavený. V závětří u cihlové zdi nakvétá jasně žlutými květy už v druhé polovině února. Tou dobou hýří zlatem vypasené jehnědy lísek, které navzdory čerstvě bílé peřině zvěstují, že jaro už na sebe nenechá dlouho čekat.
Trvalky pro ptačí strávníky
Kolem kmenů stromů poklidně jako řeky meandrují záhony s dekorativními trávami a trvalkami snad všeho druhu, sem tam doplněné trsy jahod nebo stromkovými angrešty. Proč ne? V létě se člověk může kochat květy, a přitom zdravě mlsat.
Výborný byl také nápad vpustit do koruny jabloně subtilní výhony plaménku tangutského (Clematis tangutica). Že jste o něm ještě neslyšeli?
Chundelatá plodenství. Plamének tangutský kvete od léta do podzimu. V zimě se na jeho chmýřitých plodenstvích usazují kopečky sněhu.
Je to rychle rostoucí popínavka se žlutými zvonkovitými květy, z nichž se rodí chundelatá plodenství podobná těm, co po odkvětu nosí koniklece. I když ocelově šedivé nebe hrozí, že se co chvíli roztrhne jako pytel s peřím, nutí vás tahle zahrada zpomalit krok, aby očím neuniklo nic z křehkých detailů nebo nečekaných barevných akcentů.
Věčně zelené listy čemeřic (Helleborus niger) směle vzdorují zimní šedi a pod lískami, kde se pomocí semen rozrůstají do hustých chumlů, neohroženě otevírají poupata bílých květů sněhu navzdory.
Medaili za výdrž si zasluhuje mochyně židovská třešeň, jejíž papírově tenké lampionky se nevzdávají oranžové barvy, byť už trochu vybledlé, dlouho do zimy.
Nebojácná čemeřice černá. Mráz ji v kvetení nezastaví. Má stejně zelené listy jako břečťan vykukující nad sněhem před ní.
Působivé jsou ale i takřka černobílé kombinace, jaké mají na svědomí odkvetlé hvězdnice (Aster), řebříčky (Achillea), sápy (Phlomis), zavinutky (Monarda) nebo třeba bělotrny (Echinops) s urostlými topolovkami (Alcea rosea), jež se dosud pyšní stonky vysokými bezmála 2 m.
Půvab detailů. Semena topolovky trpělivě vyčkávají v semenících, dokud je vítr nebo něčí ruka neroztrousí po okolí.
V ostrůvkovitých záhonech okolo nevelkého jezírka se krčí sněhem zaprášené šanty (Nepeta). Tyhle skromné trvalky kvetou od jara do podzimu, při doteku ovoní kůži i vzduch a teď v zimě z nich vypadávají semínka, na kterých si pochutnávají konopky i vrabci.
Opeřenců je tu vůbec jako máku. Létají do záhonů jako k prostřenému stolu, a přitom už po očku zkoumají, na jakém stromě či houští založí domácnost, až je pohladí první jarní paprsky.
Může se vám hodit na Firmy.cz: