Příběh stromů v zahradě na Okoři

Stromy, které paní Sidonie Jiravová vysázela společně s manželem, akademickým sochařem Miroslavem Jiravou, jsou dnes vzrostlé až do nebe.

Modelují zahradu, jež nabízí překvapivé pohledy z různých stran, stejně jako sochy a kaskády rybníčků.

Můj manžel, sochař Mirek Jirava, sháněl ateliér a v Praze v 60. letech to bylo velmi těžké. Na Okoři objevil starý mlýn s rozsáhlým pozemkem a napadlo ho, že to je ideální místo pro jeho velké sochy.

Mlýn vypadal jako polozřícenina, neměl okna, dveře. Ale Mirek byl umělec, měl spoustu nápadů a velkou fantazii, věděl, co s tím tady udělat. Bydleli jsme tehdy na Malé Straně, takže na Okoř to bylo vlastně kousek. Byl to tehdy zapomenutý kraj, bez aut. Takový ráj...

Původně tady nebyly stromy skoro žádné, jen sad. Zůstala z něj jedna jabloň. Sad byl totiž přestárlý, málo rodil. Tak jsme se rozhodli, že tu bude zahrada ve stylu parku.

Mirek měl cit pro vyváženost, chtěl vytvořit zahradu, která bude tzv. obytná, harmonická a přirozená. Ke stromům a rostlinám patří voda. Stejně jako v krajině.

Zlikvidovali jsme neplodící sad a přemýšleli, co s džunglí okolo. Za dob pana mlynáře tady bylo pole, ale nyní bodláky, nálety keřů, bezinky, všechno jsme vlastníma rukama vyklučili. To bylo před 50 lety, bylo mi tehdy 25 let.

Zbourali jsme částečně i starou stodolu, která ve válce vyhořela a měla jen obvodové zdi. Další prostor jsme používali na občasné přespání, byla to pro nás taková mini Okoř.

Po vyklučení tu byla měsíční krajina, a tak jsem vysela něco přes 30 kg trávy. Zahradu jsme vnímali duší i srdcem a cítili, co kde má přirozeně být. Začali jsme s přepady rybníčků a ty nám postupně samy určily, co dál, jak vše přirozeně vytvářet.

Začali jsme vysazovat duby, kaštany... Ty rostly nedaleko za viaduktem, do této krajiny patří, stejně jako dnes již vysoký topol. V době tuhé normalizace v 70. letech jsme se k zahradě upínali. Vysazovat stromy je krásná a smysluplná práce!

Zahrada má svoji myšlenku: v horní části je styl francouzských zahrad, kde jsou zastřižené a tvarované keře, kvetoucí rostliny, do kruhu vysázené sazenice. Spodní část připomíná anglický park. Dominantní je trávník, vzrostlé keře a stromy.

Na to, že jsem pražská holka, tak se musím pochválit. Vše je zde v symbióze: bílé koule kaliny, kaštan, jehož květy připomínají voskové svíčky. A hloh, který má girlandy bílých květů, topol, vrbička Karlička, s větvemi spuštěnými až na zem.

Rybníčků je tu šest, ale původně jich bylo sedm. Ten poslední se jmenoval Flaštička, protože jsme v něm chladili alkohol, víno. A dokonce měl i tvar lahve! Byl úplně dole, ale už jsem ho zrušila.

K mlýnu voda vždy patřila, proto jsme obnovili náhon a vytvořili první rybníček s názvem Prstýnek, je tzv. velký a malý. Mireček byl vodou posedlý. Říkal, že k práci vodu potřebuje, a navíc voda znamená život, přiláká spoustu ptáků, zvířat. Tak jsme je začali postupně budovat.

Mireček, ačkoliv nebyl stavitel-odborník, měl na to cit. Dělal přepady rybníčků, terasy, sochy a já jsem tu zeminu kolem těch rybníčků sama rozvozila. A on se smál a říkal: děláš to dobře, mámo, už to má takové ty „jiravovské“ tvary, oblé prdelky...

Určitě vrbičku Karličku. Je pojmenovaná po Karlu Velebném, který založil Divadlo Járy Cimrmana a moc rád sem jezdil. Když zemřel, moc nás to vzalo a chtěli jsme na něho stále vzpomínat. Tak jsme udělali sezení pod vrbou a mysleli na něho, takže byl stále s námi. Vrba je vzrostlá, její dlouhé větvě připomínají záclony a je z ní takový altán.

Jsou u ní i svatby, vdávala se tu i moje neteř, hodně dobrých kamarádů. Místo má pozitivní energii, a musím říct, že kdo se tady oddal, je šťastný, a ještě se nerozvedl.

Karličku jsme zasadili jako proutek, rostla, ale jednou, asi mrazem, jí praskl kmínek. Já jsem byla celá nešťastná, tak jsem ji uřízla a čekala, zda se vzpamatuje. A ona vysloveně vyjela, vždyť kolem Zákolanského potoka je spousta vrb, tak přece musela přežít.

Nikdy tady nebylo smutno, zvali jsme spoustu přátel, hudebních skladatelů, spisovatelů, jezdil sem třeba Ludvík Aškenazy, Václav Trojan, herec Václav Postránecký a další. Nyní často přijíždí Ludvík Hess, zakladatel babyboxů, který vždy říká, že moje zahrada je balzám na jeho duši.

V zimě, když zamrznou rybníčky, tak na nich dokonce bruslili kamarádi z Buštěhradu. Ale ryby v nich bohužel nejsou. Žijí tady vydry a všechny kapry sežraly.

Ale já vše nechávám na přírodě, co přežije, to přežije, i srnky kdeco ukusují. Třeba růže, ale já to beru filozoficky. Říkám si, že ony jsou tady doma, kdežto já jen na procházce. Respektuju je...

Spoustu míst má svoje jméno: třeba tzv. První frťan. Tam ráno svítil první paprsek slunce a my jsme začínali den. Nebo U Myšáka, název po slavné pražské cukrárně. Tady byly maliny a Mireček říkal: ještě si dáme k tomu šlehačku a nic nám nechybí...

Sekám velkou sekačkou-traktorem, zvládne velké plochy. Prosekávám částečně i cestu viaduktu a vzpomínám na přítele Petra, jak to tady udržoval a bylo to krásný.

Na podzim samozřejmě stále hrabu listí. Ale mám svůj systém. Vezmu obrovskou plachtu, na ni postupně vysypu plná kolečka a pak listí odvezu do vysoké trávy do přírody nebo na kompost. Práce je to náročná, ale odměnou mi je zahrada, která mi dává energii.