Poznejte krásné a nenáročné eonium

Říkáme mu také eónie nebo růžicovka, protože své listy houfuje do hustých růžic, podobně jako dužnatky (Echeveria) či netřesky (Sempervivum), s nimiž sdílí čeleď tlusticovité (Crassulaceae).

Na skalách v domovské Madeiře a Kanárských ostrovech roste venku celý rok, u nás ovšem musí na zimu pod střechu. Co ještě bychom o téhle doposud zřídka pěstované rostlině měli vědět?

Eonium si musíme pěkně osahat, abychom zjistili, že není ani z plastu, ani z pryže, jak se na první pohled zdá. Může za to jeho zkostnatělý postoj, který jako by odkoukal od příbuzné tlustice (Crassula), s níž se rád usadí ve společném květináči, je-li v něm dost místa pro oba.

Také rozety, široké až 20 cm, působí dost vyumělkovaně, byť jim leckdy chybí dokonalá souměrnost, takže připomínají rozcuchanou palmu.

Každý ze lžícovitých lístků je na dotek hladký, lemovaný bělavými chloupečky a dobře odráží světlo.

V útrobách skrývá větší množství vody, než je běžné u tradičních pokojovek typu zelenec (Chlorophytum) či šplhavnice (Epipremnum), čímž nás ujišťuje o tom, že pochází z říše sukulentů.

Krkolomný název patří fantastickému kultivaru eonia stromkovitého (A. arboreum). Růžice se mu lesknou, jako by byly polité glazurou, a mísí se v nich unikátní paleta odstínů zralých třešní, ostružin a kavčího peří.

O nic míň pohlednější je světlejší kultivar Atropurpureum či Velour nabíhající ze zelené do vínové. Z obdivných lichotek se raduje i původní druh, který se snaží zalíbit barvou hrachových lusků.

A kdo se dozví o druzích decorum Sunburst s krémovým panašováním nebo haworthii Kiwi s listy vroubenými žlutavou a červenavou linkou, nebude mít klid, dokud je od zapálených sukulentářů nezíská. V obchodě se s eonii totiž běžně nesetkáme.

Subtropický sukulent miluje pobyt pod širákem, ať už ho hřeje sluníčko, nebo osvěžuje déšť v květináči naaranžovaném v záhonu mezi trvalkami, na skalce, schodech či zídce, na terase, balkoně, střešní zahradě i v předzahrádce u vchodových dveří. S mrazem si však neporadí.

Jakmile teplota klesne k 5 °C, šup s ním zpátky do bytu, temperovaného skleníku či zimní zahrady. Budeme-li to respektovat, čeká ho dlouhý život. Má to však ještě jednu podmínku: dostatek světla.

Eonium by mělo stát co nejblíž u okna nebo rovnou na parapetu. V šeru sice roste rychleji, jenže při honbě za světlem tzv. vytahuje, tvoří hubené stonky a prořídlejší růžice s mdlými listy. Purpurové odrůdy dokonce ztrácejí pigmenty, a tím přicházejí o svou exkluzivitu.

Že nejspodnější listy v růžici opadávají? To není problém, přirozeně se tak tvoří typické lysé kmínky, které rostou buď zpříma, nebo se pitvorně kroutí, což každému kousku dává punc originality.

Od jara do léta odebíráme vrcholové řízky (růžice s libovolně dlouhými stonky). Necháme je několik týdnů jen tak ležet, aby řezná ploška dokonale zaschla. Pak je vložíme do substrátu pro pokojové rostliny nebo kaktusy, kde při běžné pokojové teplotě a střídmé zálivce brzy zakoření.

Pahýlky, které po odebrání řízků zůstaly na matečné rostlině, podle potřeby zkrátíme, pěkně se rozvětví a rychle vytvoří nové růžice. Stejně spolehlivé, ale pomalejší je množení pomocí částí stonků nebo listů, které po pár dnech osychání sázíme do vlhké zeminy.

Eonium koření mělce. Aby se při výšce až 1 m nevyvrátilo, podepřeme ho tyčkou. Chceme-li statnou kompaktní rostlinu, nepřeháníme to s hnojením, stačí dvě dávky v teplé polovině roku anebo obměna horní vrstvy substrátu na jaře.

Ve srovnání s ostatními sukulenty je to piják, takže zaléváme každý týden, byť ho občasné sucho díky vodě nashromážděné ve stoncích nevyvádí z míry.

Pokud tráví podzim a zimu v chladném pokoji nebo ve skleníku při teplotě okolo 7 až 15 °C, prodloužíme interval mezi zálivkou na měsíc.