Poznejte kouzlo kaktusů

První exempláře mu daroval tatínek. Dnes v Jiřího skleníku není pro samé ariokarpusy, eriosyce, rebucie a kdo ví co ještě k hnutí, ale nikomu to nevadí. Pichlavý svět za sklem dělá zubnímu lékaři stejně velkou radost jako před bezmála čtyřiceti lety, kdy ho stvořil.

Při pohledu na sbírku rozprostřenou po pultech a policích člověka napadá, že pro salát a rajčata by skleníku bylo přece jen škoda.

„Když kaktusy obsadily poslední volnou píď na okenním parapetu, nechal jsem zasklít lodžii, která příhodně směřovala k jihozápadu. Jak koníček rostl, začalo mu být v našem malém bytě těsno,“ vypravuje Jiří.

Vzal tedy do ruky tužku a navrhl vysněný skleník, pro který nabízela dost místa nedaleká zahrada u chaty rodičů.

„Tatínek mi fandil, sám rád zahradničil, zvlášť pyšný byl na svou skalku. Jednoho dne mě požádal o pomoc na chatě. Když jsem dorazil, nevěřil jsem vlastním očím,“ vzpomíná Jiří na překvapení, které mu tatínek uchystal. „Stála tam konstrukce skleníku přesně podle mého nákresu!“

Skleník stojí na hranici pozemku přibližně uprostřed, aby v zahradě nepřekážel, ale zároveň na něj bylo dobře vidět z terasy. To, že je zčásti zapuštěný do svahu, vychází z Jiřího představy, jak skloubit kaktusy s půvabem skalkových zahrádek, které ho od dětství provázely.

V celé šíři pravého boku skleníku se rozpíná jedinečná kaktusová skalka, v níž si rostliny hoví už od roku 1979. Mezi hladce bělavými kameny vynikají hubení sloupovití stařečci, jak se přezdívá druhu Cephalocereus senilis, jehož tělo porůstají dlouhé stříbrošedé chlupy. V rodném Mexiku dorůstá až do 15 m.

Zato tzv. sedátka pro tchyni neboli echinokaktusy Grusonovy (Echinocactus grusonii) zůstávají celý život krátké a zavalité jako dělové koule.

V kaktusové skleněné svatyni vládne božský klid. Ozbrojené figurky s meči a bodáky nešelestí ve větru ani kolem nich nebzučí hmyz, stojí nehybně a neslyšně, sotva byste uvěřili, že jsou naživu.

Někdejší dlouholetý předseda vyškovského klubu kaktusářů vysvětluje, že kaktusy lze obecně rozdělit do dvou skupin – na severoamerické a mexické, které rostou na pouštích a polopouštích, a pak jihoamerické, jež prospívají při vyšší vzdušné vlhkosti. Obojí lze pěstovat pod jednou střechou, sám Jiří ale sbírá spíš xerofyty čili druhy suchomilné.

„Koloběh látek je u nich tak nepatrný, až se zdá, že téměř nerostou, což mi vyhovuje, protože skleník není nafukovací.“

Na pultech a policích se můžeme kochat ježatým osazenstvem v květináčích, úhledně seřazených do řádků a skupinek podle toho, ke kterému rodu a druhu patří. Mezi stovkami rostlin, z nichž si Jiří většinu sám vypěstoval ze semen, řízků či odnoží, upoutají pozornost jako první bohatě kvetoucí rebucie (Rebutia).

Potom ale člověk neví, jestli se má podívat dřív na turbiňáček Valdezův (Turbinicarpus valdezianus) s neobyčejnými peříčkovitými trny, či vzácně pěstovaný Tephrocactus papyracanthus, nebo na hvězdovitě tvarovaný ariokarpus (Ariocarpus trigonus), který vypadá, jako by mu mezi dužnaté články někdo nastrkal kousky ovčí vlny.

Údiv vzbuzují zlatožlutě otrněné eriosyce (Eriosyce aurata), rozkošné mamilárie (Mammillaria), převislý aporokaktus (Aporocactus) nebo třeba úžasné beztrnné myriostigmy (Astrophytum myriostigma) tvarem připomínající biskupské čepice.