Pokryvné jalovce obléknou půdu do zeleně

Obnažená zem je vydaná napospas plevelným rostlinám a živlům. S plazivými jalovci ožije a pookřeje a my díky nim zjistíme, jak moc zahradě prospíváme.

Nemusíme je ale zdaleka využívat jen jako záplatu na holou hlínu. Klidně jim do cesty postavíme balvany, jimiž elegantně proplují jako v peřejích.

Že krása vychází z jednoduchosti, potvrzuje jalovec poléhavý neboli plazivý (J. procumbens) Nana (v. 0,2 m x š. 1,5 m). Prostírá se jako zmechovatělá deka a sivě zelenými jehličkami obkresluje každou nerovnost terénu.

Svou pichlavostí se ovšem vyrovná jehelníčku. Asi o půl pídě vyšší je jeho zlatovlasý bráška Kishiogima. Na větších plochách společně vytvářejí unikátní šachovnici.

Pronikavě zelený odstín rybničních řas skvěle imituje jalovec obecný (J. communis) Green Carpet (v. 0,3 m x š. 2,5 m), jehož placaté větvičky skladbou připomínají pérovité listy kapradí s něžně odvislými špičkami. Navzdory své hustotě působí svěžím a vzdušným dojmem.

Kdo si do zahrady pustí jalovec šupinatý (J. squamata) v modravých odrůdách Blue Carpet (v. 0,4 m x 3 m) či ostýchavěji rozrůstavý Tropical Blue (0,4 x 1 m), ten se při každém pohledu do hustého porostu aspoň na chvíli zasní, jako by byl u Atlantiku. Výhony pokryté ostrými jehličkami si barvu oceánu udržují od jara do zimy.

Jalovec vodorovný neboli polehlý (J. horizontalis) přirozeně pokrývá duny podél severoamerických jezer. Že prospívá i u nás, svědčí množství dostupných kultivarů.

Stříbřitě namodralí a v zimě lehce do vínova jsou Wiltonii (v. 0,15 m x š. 2,5 m) a Blue Chip (v. 0,3 m x 2 m), pampeliškovou žlutí září nizounký Mother Lode (v. 0,1 m x 3 m) a Andorra Variegata (0,4 x 1,5 m) má měkce šupinovité, živě zelené listy melírované smetanovou bělí.

Mladé, cenově nejvýhodnější rostliny sice připomínají čarověníkové zákrsky, ale na rozdíl od nich se jejich plazivé výhony ročně prodlužují až o 30 cm. Výška půdopokryvných jalovců variuje podle druhu a odrůdy od kotníků ke kolenům.

Rozměry napoví, kolik rostlin budeme potřebovat, i to, kde a jak se nejlépe uplatní, jestli ve skupině dřevin, v rabátku či terasovitém záhonu, na skalce, na vřesovišti, k zamaskování podezdívky, ke zpevnění náspu, nebo jako náhrada trávníku ve svahu.

Půdní pokrývači natahují prstíky do široka daleka a k dosažení průměrné šířky 1 m až 3,5 m si vypomáhají kořenujícími výhony. Nemusíme je hlídat ostřížím zrakem, trvá několik let, než vytvoří souvislý porost.

Úplně bez dozoru je ale nenecháváme, nechceme-li přijít o rostliny, kterým chybějí ostré lokty, aby se dobyvačným jalovcům ubránily. Anebo pokud nechceme ztratit místo pro další zajímavé rostlinstvo, které jednolitou plochu z neopadavých listů roztříští a vnese do ní jiné barvy a struktury.

Do okruhu nejpříhodnějších spolubydlících jalovců patří velkolisté bohyšky, čechravy, juky, rdesna, montbrécie nebo třeba hortenzie s javory a břízkami.

Architektonickou lahůdkou jsou sousoší tvořená kontrastně tvarovanými jehličnany v paletě zelených odstínů, v níž se zračí svěžest a pohoda.

Na rovině ani ve svahu, na slunci ani v bloudivém stínu pod řídkými stromy nepotřebují jalovce žádnou zvláštní péči. Život je neomrzí dokonce ani na jalových půdách či kamenitém podloží.

Rok či dva po výsadbě rostliny zaléváme, pak už si poradí samy jen s vodou ze srážek. Dlouhodobé mokro nesnášejí, proto porost držíme z dosahu automatické závlahy, jinak jim hrozí hniloba.

Pokud dlouhé výhony překračují vymezenou hranici nebo odstávají a kazí úpravný vzhled, odstřihneme je nůžkami na větve.

Má-li být půdní kryt pochozí, rozmístíme do něj nášlapné desky, aby častým udusáváním jalovec nezhnědl a tvorečci, kteří se zabydleli pod jeho zelenou střechou, měli klid.